Alfréd Radok celý svůj život musel začínat znovu. Narozen na počátku první světové války, zažil už jako mladý muž rasovou perzekuci. Po uzavření českých divadel byl v roce 1944 internován v koncentračním táboře Klettendorfu. Kdoví, zda by bez této drastické osobní zkušenosti vznikl jeho nádherný, hluboce lidský a jímavý film Daleká cesta (1949). Sugestivní drama o židovské rodině a jejím pobytu v terezínském ghettu komunisty dráždilo, a i když film byl prodán do zahraničí a slavil tam úspěch, neměl ani pražskou premiéru a byl doma stažen z distribuce. Takové paradoxy Radoka doprovázely celý život, až jej zahubily.
Po osvobození začal pracovat v Divadle 5. května. Už zde nadchl poetikou, která navazovala na E. F. Buriana. Vypjatou divadelností a múzičností, schopností vyjadřovat se obrazivě. Také se tu seznámil s Josefem Svobodou a plodem jejich spolupráce byla skvělá inscenace Hoffmanových povídek. Po neshodách s vedením se s divadlem, které zakládal, nakonec rozešel. V době socialistického realismu měl Radok stálé potíže. Krátké působení v Národním divadle skončilo aférou s inscenací Chodské nevěsty, kdy ho režisér Honzl označil za nepřítele socialismu. Byl odsunut do Divadla státního filmu a Vesnického divadla, ale i tam vyčníval. Nastudoval tehdy například Šamberkovu frašku Jedenácté přikázání. Secesi miloval a uměl s ní báječně zacházet, což se projevilo i v kouzelném filmu Dědeček automobil. Do ND se mohl vrátit až v roce 1954 a postupně zde vytvořil vynikající inscenace, například Osbornova Komika s Ladislavem Peškem v titulní roli. Laterna Magika - úspěch, nebo neštěstí?
Další absurdní kapitolou jeho života byla Laterna Magika. Zdeněk Hedbávný v Radokově monografii píše, že není jasné, zda byla jeho největším úspěchem, nebo neštěstím. V každém případě bylo její uvedení na Expo 58 v Bruselu ohromující a Radok byl jako její tvůrce oslavován. V roce 1960 pak pro Laternu scénicky nastudoval Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Poetické vyznání rodné zemi i pocta životu jako koloběhu zrození a smrti popudily režim a soudruzi se postarali o zákaz díla a vyhazov. Další v řadě. A tak po odchodu z Laterny začínal znovu, ještě ne naposledy, to bude až v Göteborgu. V letech 1960-65 z podnětu Oty Ornesta působil v Městských divadlech pražských a nastudoval tu jedinečné inscenace, především Rollandovu Hru a lásce a smrti s dodnes nepřekonanou koncepcí i výkony. V Československu naposledy nastudoval Saundersovu Vůni květin v Národním divadle, na plánovaného Fausta už nedošlo, přijely tanky...
Aepilog? V roce 1991 udělil Václav Havel Radokovi Řád T. G. Masaryka in memoriam. Převzal ho jeho syn David, který tehdy „doma“ poprvé režíroval operu Don Giovanni.
