Když jsem si jel ve středu do Letohradu pro Cenu Egona Erwina Kische, měl jsem až slavnostní pocit. Jako reportérovi mi byl Kisch vždy bližší než ostatní velikáni české žurnalistiky, i diplomku jsem o něm kdysi psal. Laudatio, kterým počastovalo při předávání ceny vedení Klubu autorů literatury faktu mou knihu „Vlastníma očima“, mi ten slavnostní pocit ještě podpořilo. Až jsem se styděl za tu chválu, jak výjimečným jsem autorem i člověkem.
Sotva jsem si sedl s diplomem a kyticí zpět do auditoria, zaznělo ale jméno generála a někdejšího komunistického prezidenta Ludvíka Svobody. I on dostal in memoriam cenu za svůj „Deník z doby válečné“. Jak jsem poslouchal laudatio Ludvíka Svobody, najednou mi bylo, jako bych se přenesl o třicet let zpátky, na nějakou stranickou schůzi. (Veřejnou, protože v KSČ jsem nikdy nebyl.) Takřka stejnými slovy jako předtím o mně se tu hovořilo o něm, adoraci knihy i autora chybělo už jen příznačné „soudruh“ před každou zmínkou jména. A co hůř: Najednou jsem cítil i naprosto totožný pocit, jaký jsem cítíval na všech těch slavnostních shromážděních k různým výročím. Zvedání žaludku.
„Nedělej to!“ říkal mi mozek. „Svoboda je Svoboda, ty jsi ty, Kisch je Kisch. A ti dva jsou stejně mrtví. Je jim to fuk.“ – „Není to fuk!“ říkal mi žaludek. „Už nemusíš trpně sedět, aby sis neudělal škraloup na celý život, cítíš-li tu nutkavou nechuť. Vrať tu cenu. Neudělášli to teď, pak už to neuděláš. Bude ti těžko dál.“ Nakonec jsem vstal, uprostřed dalšího projevu odevzdal předsednictvu kytici i diplom, řekl, že nechci mít stejnou cenu jako Ludvík Svoboda a vyšel jsem ven. Venku bylo krásně, slunce vnikalo ze zámeckého parku pod arkády a i mně bylo, jako bych prolomil nějaký stín. Vrhnul se na mě místní reportér, začali vycházet starostové měst kolem Orlice, kteří drží nad cenami už tradičně patronát. První mi stiskl pevně ruku a pateticky mi popřál, ať zůstanu, jaký jsem, druhý se se mnou jen vlídně rozloučil a třetí po mně hodil opovržlivě okem: „To jste si lidsky prohrál, pane Klíma!“
To všechno jsem ale moc nevnímal. Pořád jsem přemýšlel o tom, s čím jsem si poté lámal hlavu i několik hodin cestou domů: Proč jsem to vlastně udělal? Proti tomu, aby se vydaly Svobodovy deníky, nic nenamítám, máme přece svobodu s malým S. Přišlo mi snad nehorázné dávat novinářskou cenu někomu, kdo se tu jako vrcholný představitel státu zasloužil o to, aby právě svobodný tisk byl po roce 1969 zašlapán zpět pod komunistickou kuratelu? Tedy o přímý protiklad toho, o co usiloval celým svým životem Kisch? Nebo jsem si v jedné zkratce vzpomněl na dědu, kterého připravili o majetek, na kolegu Kroupu, kterého nenechali studovat, na kolegu Hvížďalu, kterého donutili k emigraci a na další desítky novinářů, kteří za panování L. S. skončili u lopaty? Bylo tam od všeho trochu, ale nebylo to přesně ono. Tím, že jsem odjel dřív, jsem se dozvěděl až večer pointu: Že po mně a po Svobodovi dostal cenu za vůbec nejlepší česky psanou literaturu faktu v uplynulém roce prezident Václav Klaus. Za aktuální vydání (už jednou předem publikovaných) Klausových statí. Pochopil jsem, že žaludek byl chytřejší než mozek, když mě upozornil, že mezi prezidenty jsme se ocitli já i Kisch omylem.
