Ekologická superzakázka vypadá v abstraktní podobě velice slibně a progresivně. Ale dosaďte do rovnice konkrétní české proměnné a ze slibného dynamického mechanismu se stane naopak nástroj konzervace současných nepříliš efektivních, zato dobře napojených ekonomických struktur.
Ať už vyhraje kdo vyhraje, peníze si rozdělí zase ti samí. Z toho vyplývá, že cena rozhodně nebude nejlepší možná. Spíš než vysoutěžená cena to bude cena dohodou, přičemž velikost a podoba tendru dodává tomuto právnickému pojmu vskutku monstrózní obsah. Mezi zúčastněnými firmami a úředníky potkáváme stará známá (i když často tajnůstkářská) jména, bez ohledu na to, jak se v minulosti osvědčila – sanace ve Škodě Plzeň či obchody s firmou Kapsch jsou ty nejnápadnější. Prostředí, které tendr posiluje, tak nejeví charakteristiky rozvinutého, dobře fungujícího trhu, nýbrž stavu, který ve vyspělých zemích panuje zpravidla leda ve zbrojním průmyslu. Jen tam si pár velkých hráčů udržuje za souhry státu své chráněné, takřka neměnné pozice. Za nutnost zdůvodňovanou strategickými bezpečnostními ohledy ovšem daňoví poplatníci platí notoricky známou nízkou efektivností. Od věci není ani srovnání s rusko-ukrajinskými obchody s plynem, kde se v klíčovém bodě transakce najednou zjeví zprostředkovatelská firma s neprůhledným vlastnictvím a kvalifikací, jež si z důvodů, o nichž mohou všichni jen spekulovat, ukrojí díl zisku.
Pokud se někteří politici chtějí chystané superzakázce vzepřít, mají pro to dobré důvody. Jenže zatím pokaždé, když se jim nabízela příležitost se na tyto vazby ptát, tak se o ně až ostentativně odmítali zajímat. Proč by to teď mělo dopadnout jinak?
