Biologové zaznamenávají, že jižní druhy zvířat a rostlin na naší polokouli se posunují na sever a severní druhy ještě severněji. Na první pohled se jako by nic hrozného neděje, ovšem pouhá změna teploty může velmi účinně zlikvidovat stabilitu řady ekosystémů. Například u břehů Antarktidy jsou mnohé druhy mořského dna chráněny před predátory právě nízkou teplotou, která je pro útočníky nepřekonatelnou hradbou. I mírným oteplením dochází ke vpádu agresivních druhů, proti kterým starousedlíci nemají obranu. Je zde i další problém. Na naší polokouli se jižní druhy posunou na sever. Ovšem ty opravdu chladnomilné na severu již nemají kam ustoupit.
V Japonsku nedávno skončilo setkání 193 států tzv. COP (Conference of the Parties) o biodiverzitě. Jednání ukázala, že národní zájmy jsou pro státy přednější než celosvětová ochrana přírody. Summit je srovnáván s nic neřešícím loňským setkáním v Kodani, které se zabývalo stavem klimatu.
Scénáře jsou přitom pochmurné: I kdyby tempo vymírání organismů nestoupalo, tak za sedm tisíc let bude na Zemi jen polovina (!) ze současných 45 tisíc druhů obratlovců. Jedním z důvodů je rostoucí počet lidí na Zemi, každým rokem je nás v absolutním počtu víc o 77 milionů. Velikou ranou ekosystémům je i globální oteplování planety.
Proč ale přírodu chránit? Je nějaký pádný důvod, proč pečovat třeba o modráska černoskvrnného, o kterém většina lidí ani netuší, že existuje? Jeho vyhynutí zcela jistě nenaruší životní úroveň občanů a jeho vymřením pravděpodobně nedojde ke zhroucení ekonomiky.
Ohrožené druhy zvířat a rostlin bychom měli velmi určitě chránit ze dvou hlavních důvodů. Ten první je ekonomický. Všechny organismy jsou součástí nějakého ekosystému. Ten dnes vnímáme jako velmi komplikovanou síť různých vztahů, kde má každý druh své místo, a které popravdě řečeno ještě příliš nerozumíme. Jeden vzácný motýl pro nás ekonomický význam nemá, ekosystém jako takový ano. Nyní se zavádí termín „ekosystémová služba“ a vyčísluje se, jak velkou ekonomickou hodnotu poskytne lidem daný ekosystém (dřevo, zachycování oxidu uhličitého, dosud neobjevené alkaloidy rostlin využitelné ve farmaceutickém průmyslu, samočištění vody v potocích, rekreace) a po pravdě se ukáže, že náklady na udržování dané krajiny jsou v porovnání s jejími přínosy až stonásobně menší.
Druhý argument je filozofičtější. Svatý Augustin by nám řekl, že quod esse, bonum est, cokoli jest, jest dobrého a že každý organismus má v přírodě své místo nezávislé na tom, zda je pro člověka užitečný, nebo škodlivý, zkrátka právě proto, že je. To jistě neznamená, že bychom neměli bojovat proti virům nebo klíšťatům, ale znamená to, že bychom měli mít odpovědnost za stav této planety, za ekosystémy a druhovou skladbu v nich. Zda máme být odpovědni budoucím generacím, Bohu nebo sami sobě, už záleží na vkusu. A aniž bychom nutně museli být nějak ezotericky zaměření, je očividné, že člověk neodžívá život nějak mimo přírodu, někde za hradbami, nýbrž spolu s ní v globální vesnici naší planety a jeho samotné přežití je se stavem Země nějak spojeno.
Ostatně, slovo „health“ (zdraví) je odvozeno od „whole“ (celek) či „holy“ (svatý). Opravdu si myslíme, že můžeme zůstat šťastní a spokojení uprostřed zničeného životního prostředí, na kterém naše zdraví zcela určitě nezávisí?
***
Proč pečovat třeba o modráska černoskvrnného, o kterém většina lidí ani netuší, že existuje?
O autorovi| MAREK VÁCHA, Autor je přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK a katolický kněz lékař
