Vědce stále překvapují jevy, které běžní občané berou jako samozřejmou okolnost svého života. V naší rodině, kupříkladu, máme černou díru. Vlastnosti, kterými se vyznačuje, přiznává ve svém prostředí mnoho našich známých. Je to místo, kde mizí určité předměty. Nevysvětlitelně, nelogicky, bez ohledu na jejich užitečnost nebo tržní cenu.
Nejsou to tak banální případy jako založené brýle nebo ztracená náušnice, ale třeba například knihy. Kniha, kterou miluji, vracím se k ní opakovaně, má své místo a nikdo z mých bližních se o ni („dyť je to blbina“) nezajímá, najednou není. Růžové šaty po zemřelé mamince, které pro její neběžnou postavu nikomu nepadnou a já je uchovávám jen z piety, najednou nejsou. Mohla bych vypočítávat donekonečna... Naše černá díra danou věc s chutí schlamstne někdy navždy, někdy ji po čase vrátí a to, prosím, na stejné místo, odkud zmizela, někdy dokonce vyvrhne něco, co jsem nikdy nevlastnila, a pokud vím, nevlastnil to ani nikdo z mých návštěvníků(nic), kteří(-é) by to u mne mohli(y) zapomenout.
Naše černá díra má svou logiku a své vlastní oceňování věcí, na prosby nereaguje a my jsme s ní za ta léta už smíření. Víme, že je a divíme se, že vědci se diví.
O autorovi| J. V. Pospíšilová-Šteflová, Valtice
