V roce 2003 proběhly s velkým humbukem oslavy „století blues“, tedy stého výročí první zmínky o hudbě představující základ jazzu, rocku a víceméně i dalších žánrů populární hudby. Je zřejmé, že blues je starší, byť ne „staré jako černoch sám“ - jak v Čechách říká hlas Zdeňka Štěpánka v úvodu stařičkého supraphonského alba -, a bylo možné je zaslechnout již před rokem 1900. V příštím roce však můžeme oslavit možná méně dalekosáhlé, leč o to konkrétnější výročí, totiž půlstoletí literatury věnované této hudební oblasti. Jak se vlastně posledních padesát let píšou dějiny blues?
Počínaje knihou Samuela Charterse Country Blues z roku 1959 se bluesová knihovna - nemluvě o významné roli časopiseckých článků - rozrostla do značné šíře i hloubky: po první objevitelské generaci šedesátých let, v níž dominuje vedle Charterse především britský historik architektury Paul Oliver s první knihou věnovanou bluesovým textům (Blues Fell This Morning, 1960) a především bohatě ilustrovanou historií (The Story of the Blues, 1969), přicházely postupně biografické práce, encyklopedie, fotografická alba či memoáry klíčových postav bluesové scény i zákulisí, turistické průvodce mississippskou Deltou, učebnice tradičních stylů pro více i méně obvyklé nástroje a konečně i důkladné muzikologické analýzy, jimž od roku 1982 vévodí monumentální Big Road Blues-Tradition and Creativity in the Country Blues etnomuzikologa Davida Evanse.
Sám Charters v dalších knihách záměrně korigoval výchozí romantizující pojetí své průkopnické práce, během let se vytratila i křečovitá politizace Le Roi Jonesových Blues People a další autoři se postupně propracovávali k jádru věci. Za mnohé lze jmenovat Jeffa Todda Titona, Gilese Oakleye, Petera Guralnicka nebo Roberta Palmera, jehož vynikající Opravdové blues měl český čtenář příležitost poznat v kvalitním českém překladu (ARGO/Dokořán 2006).
Dlužno říci, že většina této literatury vznikala s takovou láskou a péčí - a samozřejmě občasnou osvěžující rivalitou autorů -, že téměř nic ze starších titulů není třeba považovat za překonané; není náhodou, že především vydavatelství s příznačným labelem Da Capo Press stále vydává jejich reedice. V posledních letech ovšem zaznamenáváme také vlnu nové literatury, nahlížející na tuto hudební oblast z často nečekaných úhlů a uvádějící mnohé na patřičnou míru: blues se stále více ukazuje spíše jako agresivní žánr rané populární hudby než staletí se vyvíjející dědictví černého kontinentu. Ukazuje se, že je nahrávali spíše ostřílení, často hudebně velmi všestranní profesionálové než introvertní rolníci ze Zlámané Lhoty. A také že sama dominance této hudební formy v katalozích takzvaných race records byla do značné míry dílem nahrávacích agentů, formujících žánr podle svých představ, včetně začištění rasové hranice potlačením bluesového repertoáru u bílých horalských muzikantů a naopak eliminací vlivu hillbily u černošských interpretů.
Blues sběratelů starých desek Současní autoři však neváhají konstatovat, že například bílý horalský pěvec a bendžista Dock Boggs byl nakonec blíže podstatě blues než legendární „císařovna blues“ Bessie Smithová. Prakticky nikdo se ale takto nesnaží o nějaké převratné přepisování dějin žánru, ostatně mnohý z použitých argumentů byl znám už dříve, jen nebyly dosud takto zdůrazněny a zasazeny do souvislostí. Nyní dochází ke konkretizaci dosavadních mlžných dohadů o afrických kořenech, Delta se náhle jeví jako dynamický region a nikoliv jako končina, v níž se zastavil čas, satanský mýtus Roberta Johnsona se ukazuje jako dílo žurnalistické fabulace a nikoliv lidového podání, a více se mluví i o podílu bělošských interpretů v samém počátku historie této hudby.
A především se objevuje blues coby představa vzešlá z hledání jakéhosi ideálu, neovlivněného ani komerčními ohledy, ani různorodým ideologickým zázemím folkloristů (jak bylo zřejmé například v extrémně odlišném přístupu jižanského aristokrata Johna Lomaxe a jeho marxismem zkaženého syna Alana k legendárnímu songsterovi Leadbellymu). Takovýto purismus by se ovšem obyvatelům mississippské Delty, kteří se lačně chytali všech žhavých novinek, jak je zábavní průmysl přinášel, musel jevit jen jako panský rozmar.
A právě tento rozpor je předmětem úvah knihy Na útěku z Delty - Robert Johnson a vynález blues muzikanta Elijaha Wooda revidující historickou roli legendárního hráče. Autor důkladně zmapuje přepestrou meziválečnou hudební scénu, znovu analyzuje oba jeho sessiony a na rozdíl od svých předchůdců se nesnaží stopovat legendárního bluesmana, ale namísto toho především pátrá po vzniku johnsonovského mýtu. Vychází přitom ze srovnání bluesmanova zanedbatelného významu na „rasovém“ trhu s jeho enormním kultem v rámci bluesové vlny v následujícím půlstoletí, kdy blues představovalo pro folkové publikum primitivní lidové umění a pro rockové „kořeny rocku“ (jak je popisuje například Palmer v Opravdovém blues). A právě Johnson představuje pro Walda přemostění mezi dvěma zcela odlišnými světy: pro jedny představoval svým progresivním soundem cestu z bezútěšného regionu, pro druhé cestu zpátky - od povrchnosti šedesátých let do temných hlubin mytické Delty.
Zdálo by se, že tento čerstvý pohled je sám dostačně přínosný, ale v roce 2007 přichází Marybeth Hamiltonová s prací, která dotahuje celou věc do důsledku a otevírá zcela nové perspektivy: její Hledání blues -Černé hlasy, bílé představy sumarizuje v podtitulu Waldovy závěry, a poté v pěti profilech představuje ty, kteří - každý jinak - stáli u zrodu tohoto velkoměstského, intelektuálského a v podstatě také bělošského přístupu k černošské hudbě: sociologa Howarda Oduma, spisovatelku Dorothy Scarboroughovou, folkloristu Johna Lomaxe, jazzové nadšence Frederika Ramseye, Charlese Edwarda Smitha a Williama Russella a konečně nejméně známou, dosti záhadnou postavu Jamese McKunea. Hamiltonová správně vycítila, že do historie této hudby patří i často velmi aktivní příznivci. Vždyť mnozí přispěli k návratu zapomenutých velikánů na scénu, vrátili do oběhu unikátní nahrávky - v extrémním případě dokonce znovu naučili muzikanta jeho vlastní zapomenuté skladby -, čímž jednou provždy zásadně ovlivnili celkový charakter žánru.
Jde o příběhy stejně poutavé, ne-li poutavější než mnohdy již trochu uniformní memoáry bluesových veteránů - zvláště v případě Jamese McKunea, podivína žijícího osaměle na ubytovně YMCA s bednou asi tří set pečlivě vybraných šelakových desek (co mu přišlo lehké, toho se ihned zbavil) a hromadou časopisů pro sběratele starých nahrávek, jehož tragický, nepopiratelně bluesový konec knihu uzavírá. Tento předchůdce všech bluesových expertů, který „znal Charleyho Pattona dříve, než ostatní Brownieho McGhee“ ( čímž se myslí rozdíl mezi veteránem nahrávajícím s probodeným hrdlem a kytaristou učinkujícím v broadwayských muzikálech), a který neváhal kvůli poslechu jediné nahrávky ujet 250 mil, je pro nás dnes možná významnějším „objevem“ než kterýkoliv ze snaživých klonů Roberta Johnsona, pravidelně nominovaných v bluesových soutěžích na objev roku.
Od a(frikanistiky) po z(ydeco) Reprezentativní čítankou aktuálního bluesového bádání na nejvyšší úrovni je letos vydaný sborník Neklid v mé mysli - Nové pohledy na blues, který ukazuje, že dnes už skutečně nejde o hledání nějakého přehlédnutého bluesového staříka, o nalezení africké vesnice, kde provozují prapůvodní blues, či o objevení další, „dosud nikdy nevydané“ nahrávky Charleyho Pattona. Editorem knihy je již zmíněný profesor David Evans z Memphiské university, který venkovské blues v Deltě studuje už přes čtyřicet let, začasté s kytarou v ruce, aby se při práci v terénu snáz a rychleji domluvil (v červenci proběhne jeho týdenní turné po České republice, včetně workshopů na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou).
Držitel Grammy 2003 za průvodní texty k bluesovým albům přizval řadu špičkových odborníků ze Spojených států, Británie, Itálie a Nizozemska a představil danou problematiku v plné šíři, od náročného afrikanistova pohledu na „bordun, blue notes a pentatonismus“ v blues vídeňského etnomuzikologa Gerharda Kubika až po zprávu o aktuálním, dosud neuzavřeném vývoji kreolského stylu zydeco v městských aglomeracích Texasu. Dva z příspěvků připomínají výše uvedené tituly: Lynn Abbotová a Doug Seroff se dotýkají podobného okruhu jako úvodní kapitola Waldovy knihy (Hudebniny, jižanský vaudeville a komerční nadvláda blues) a profil Abbe Nilese, „advokáta blues“ všestraně podporujícího proslulého Otce blues W. C. Handyho, od Elliotta S. Hurwitta připomene postavy z knihy Marybeth Hamiltonové.
Evansův příspěvek věnovaný rozboru tří a půl tisíce „uměleckých jmen“ bluesmanů, který sleduje jejich proměnu před druhou světovou válkou a po ní, stejně jako rozbor písňových textů zaznamenávajících poválečnou deziluzi z pera Boba Grooma, představují solidní pokračování studií Paula Olivera a dalších klasiků oboru, zatímco zařazení analýzy písňových citací a odkazů v různých nahrávkách St. Louis Blues jazzové pěvecké hvězdy Elly Fitzgeraldové od Katharine Cartwrigtové jakoby naznačovalo, že nová, čistě bluesová témata jsou vyčerpána - vždyť právě oddělení problematiky blues a jazzu na sklonku padesátých let představovalo výchozí bod této literatury.
Zbývající trojice příspěvků se naopak úspěšně pokouší prohloubit dosavadní stav věci: v kapitole stručně názvané Ruce bluesových kytaristů klasifikuje Andrew M. Cohen kytarové styly bezmála stovky hráčů od Henryho Thomase (* 1874) až po Roberta Befoura (* 1940) a dovádí danou problematiku až na hranici oboru anatomie a zpřesňuje dosud platné schéma regionálních hráčských technik. Přes všechnu odbornost může jeho rozbor dobře posloužit i adeptům kytarové hry. Kritická analýza a estetické hodnoty v Delta blues, pokus Jamese Benninghofa o konkrétnější vyjádření obvykle jen s bezradnou neurčitostí popisovaných kvalit i důkladný lingvistický rozbor Luigiho Mongeho naopak přivádějí čtenáře k opětovnému poslechu všeobecně známých skladeb Roberta Johnsona, respektive jeho učitele Eddieho Son House.
Opět je řeč o již známých věcech - Son Houseovo celoživotní balancování mezi bluesovou praxí a křesťanskou vírou už bylo zaznamenáno vícekrát, ale dosud nikdy nebyly jeho nahrávky Dry Spell Blues a Preaching the Blues podrobeny tak důkladnému pohledu, odhalujícímu protiklad kázání přecházejícího v bluesovou modlitbu na straně jedné, a naopak blues s pozůstatky prvků kázání na straně druhé. Trojice uvedených titulů shodně ukazuje, že se lze stále vracet -což samo o sobě nese jakéhosi bluesového ducha - ke stejným tématům, že každý takový návrat přináší něco dosud neviděného, neslyšeného, nepopsaného. Nyní jasně vytyčená hranice mezi zpětným pohledem na mytickou Deltu a realitou meziválečné éry, mezi trhem race records a několikerou vlnou reedicí, mezi blues people a revivalistickou „bluesovou mafií“ má mnohem širší platnost; lze ji vést v té nejobecnější rovině jako protiklad včerejších/venkovských hlasů a dnešních/městských představ. A právě tak i příspěvky Evansova sborníku mohou posloužit jako několikanásobná inspirace i daleko nad rámec bluesové literatury.
Stejně jako k bluesovému repertoáru patří St. Louis Blues, je nedílnou součástí žánr u i mýtus o tom, jak Robertu Johnsonovi (nahoře vpravo) naladil o půlnoci na rozcestí kytaru sá m ďáběl. Podle novodobých dějin blues si však tuhle legendu vy mysleli Na sní mku dole etnomuzikolog David Evans s jední m z posledních autentických bluesmanů Otharem Turnerem asi v roce 1971. Foto Cheryl T. Ev ans , Repro LN
Ramblin’ On My Mind -New Perspectives on the Blues. Editor David Evans Vydalo University of Illinois Press, 2008. 430 stran. In Search of the Blues -Black Voices, White Visions. Marybeth Hamiltonová Vydalo nakladatelství Jonathan Cape, London 2007. 246 stran. Escaping the Delta -Robert Johnson and the Invention of the Blues. Elijah Woods Vydalo nakladateství Amistad/Harper Collins, New York 2004. 342 strany.
Nikdo dějiny blues nějak převratně nepřepisuje, ale současní autoři neváhají konstatovat, že například bílý horalský pěvec a bendžista Dock Boggs byl nakonec podstatě žánru mnohem blíž než legendární „císařovna blues“ Bessie hová.
O autorovi| Jan Sobotka, hudební publicista
