V prostorách, kde se návštěvníci dosud setkávali se stálou expozicí českého moderního a současného umění, se uskutečnil jedinečný výtvarný projekt, který přináší srovnání vývoje slovenského a českého umění od počátku 60. let až do současnosti. V posledních dvaceti letech vlastně v takové míře poprvé.
Výstavu připravili tři kurátoři. Zuzana Bartošová za sbírku První slovenské investiční skupiny, Ivan Jančár za Galerii města Bratislavy a Karel Srp za Galerii hlavního města Prahy. Hlavním cílem je zřejmě ukázat, nakolik se obě kultury dotýkají, v čem se sbližují nebo naopak vzdalují.
K zajímavému propojení dochází například v proudu nové figurace nastupující v druhé polovině 60. let. Na slovenské straně se jako jedna z nejvýraznějších osobností ukazuje Jozef Jankovič, který upoutá svou nadsázkou a filozofickým přesahem stejně jako jeho český protějšek Karel Nepraš. V úvodní části expozice upoutá Jankovičův typický, tentokrát kinetický či interaktivní objekt nazvaný Pohyblivé ruce, který reaguje na přítomnost diváka a svou poetikou se blíží pop-artu.
Sochař Rudolf Uher se zase střídmým členěním prostoru blíží některým raným obrazům Bedřicha Dlouhého nebo kompozicím Mikuláše Medka. V druhém patře jsou zdůrazněné neokonstruktivistické tendence, které byly v obou zemích silné. Třeba Milan Dobeš, autor řady světelně kinetických objektů, se proslavil i v Německu, Rakousku a v dalších evropských zemích. Ke svému typickému projevu došel ve stejné době jako další velké osobnosti mezinárodního proudu kinetismu. Jako jeden z mála žijících umělců má v Bratislavě své vlastní muzeum.
Alex Mlynárčik, o kterém napsal monografii slavný francouzský teoretik Pierre Restany, spojuje jemný smysl pro humor s filozofickým přemítáním o poslání umění ve vztahu k dnešní době. Z mladší generace stojí v této souvislosti jistě za zmínku Ilona Neméth, která před časem reprezentovala Slovensko na bienále v Benátkách. K vyhraněným osobnostem se řadí Peter Rónai nebo Matej Krén, kteří se svou originální tvorbou již před lety prosadili i v mezinárodních souvislostech.
S Evou Kmentovou se přirozeně vážou prostorové instalace Márie Bartuszové, překvapivě příhodné je i spojení mezi Adrienou Šimotovou a Vladimírem Havrillou, kde došlo ke zvláštnímu souznění různých přístupů. Příbuznosti najdeme i mezi autory dnešní střední generace českých a slovenských umělců, kteří ještě vyrůstali v nerozděleném kulturním prostoru. Například velkorysé kresby Margity Titlové-Ylovsky vyzařují obdobnou energii jako gestické kresby předčasně zemřelého Igora Kalného. V přízemí zaujme poměrně nenápadná instalace Karola Eichlera vytvořená na bázi kaleidoskopu. V románsko gotických sklepeních se pak představuje mladá generace, která naznačuje širokou paletu současného slovenského umění. Svou multimediální instalací Silence zaujme Ingrid Višňovská: v setmělém sále se rozzáří desítky či stovky očí, což je sugestivní podívaná.
Autorům koncepce se podařilo naznačit rozdílnosti i příbuznosti umění obou národů. Především však šlo o prezentaci nejprogresivnějších tendencí slovenského umění za víc než půlstoletí. Jak ve svém úvodním textu připomíná Karel Srp, mohla by být První slovenská investiční skupina vzorem českým podnikatelským subjektům svým systematickým a odborně vedením sběratelským úsilím soustředěným právě na současné tendence.
HODNOCENÍ LN ****
1960 - súčásnosť
Slovenské umění + čeští hosté Dům U Zlatého prstenu v Praze Do 22. února 2009
