Ani patnáct let po svém vzniku nenašla Česká republika svoji roli v Evropě
V knihovně mám několik oblíbených knih. Knih, v nichž si listuji, hledám, sem tam něco přečtu, pohledem zavadím a pak je zase po chvíli vrátím na jejich místo.
Mezi těmi knihami je zvláštní skupina, která nehovoří řečí písmen, ale map. Vedle knih českých, s českými mapami, a tedy jaksi česky mluvících, mám stále se rozšiřující množství mapových knih jinojazyčných. Map, které si kreslí jiné národy, jiné kultury a často i o nás. Čtení nebo chcete-li nahlížení tohoto druhu je ještě daleko poučnější, neb to samé jeví se v pohledu odjinud mnohdy zcela jinak. Evropa se na mapě ruské změní v „evropský poloostrov“, který je nepatrným rozeklaným výběžkem nedohledné Eurasie, a na mapě australské je to ještě úplně jiné...
Občané Evropské unie České republice je patnáct let. Na rozdíl od Slovenska, pro které to znamená patnáct důležitých a možná nejdůležitějších let v historii slovenského národa, není pro nás Čechy těch patnáct let v našich dějinách nijak výjimečných. Takových států, jako máme dnes, jsme alespoň v naší historické tradici už měli mnoho. A větších, úspěšnějších a důležitějších.
Vznik samostatné České republiky lze těžko vnímat o mnoho jinak než jako zmenšení „našeho“ státu o další díl. Přibližně tak, jako Francouzi pociťovali v šedesátých letech ztrátu Alžíru nebo desítky let před nimi Britové Irska.
My ale daleko lehčeji a snadněji, protože toto dělení neprovázela krvavá válka, dokonce ani spory. Doba, po kterou byli Češi a Slováci spolu, byla příliš krátká oproti době, kdy spolu nebyli.
A navíc to, kde a jak se má stát rozdělit, když už se dělí, bylo na první pohled jasné.
Ukončit dobře a v klidu jeden vztah ale ještě neznamená schopnost navázat vztah další.
Slovensko si svojí vztahovou krizí prošlo v druhé polovině devadesátých let, kdy za vlády premiéra Vladimíra Mečiara udělalo úkrok od cesty do NATO a do Evropské unie. Slováci, dodnes vyděšení tím, co se díky tomuto pokusu o „třetí cestu“ na Slovensku a se Slovenskem dělo, mají dnes daleko více jasno, že budoucnost jejich a jejich státu je v Evropské unii a v tom, jak se bude dál úspěšně rozvíjet. Svého místa v Evropské unii si váží, právě proto, že pro ně nebylo vůbec samozřejmé a doběhnutí ztraceného času bylo docela drama.
My Češi jsme do Evropské unie v klidu propluli. Jako nejzápadnější z východních států, coby země vražená jako klín do Německa. Jako civilizačně i hospodářsky vyspělý stát, který ani komunismem nestačil přijít o většinu svého staletími nabytého bohatství, jsme toho moc nemuseli. Jen nastavit kormidlo a nechat se nést, dalo by se říci obrazně. Bylo to snadné, až příliš snadné.
Teď v Evropské unii jsme. Znovu jsme se jako stát vrátili do podoby, která bude možná jednou zakreslována na historických mapách tenkou linkou jako součást velkého, historicky největšího celku, který se podařilo na „evropském poloostrově“ vytvořit. Jsme v Evropské unii, ale nevíme, co v ní chceme.
V čele českého státu je jeho „zakladatel“, který jeho ideu staví nad ideu a zájem evropského prostoru, jehož jsme se stali znovu součástí.
Jak současný pan prezident Václav Klaus často říkává, proto, že nebylo zbytí. Podstatou „zakladatelské ideje“ je udržet z českého státu vše, co udržet půjde, a to tak dlouho, jak jen to lze. V tomto postoji český stát stojí nad Evropskou unií. Je to ale postoj obranný, byť mající jistě své opodstatnění v dějinách.
V dlouhých dějinách lze ale najít i příklady opačné, kdy země Koruny české byly skutečným centrem Evropy a slova zde vyřčená měla na celém kontinentu váhu nejvyšší. Za Karla IV., abychom zvolili příklad známý všem.
Neznamená to vzdát se našich zájmů, ale znamená to těmto zájmům nadřadit společné zájmy evropské. Vedle toho, že jsme občany České republiky, jsme už dnes i občany Evropské unie. A aby nebyly pochybnosti, to evropské občanství si už nyní stojí ve většině případů výš než to české. Je možná na čase, aby tomu tak začalo být i v našich myslích, když už ne v srdcích. V těch to ještě pár let potrvá.
***
Na rozdíl od Slovenska není pro nás Čechy těch patnáct let v našich dějinách nijak výjimečných. Takových států, jako máme dnes, jsme alespoň v naší historické tradici už měli mnoho.
e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
O autorovi| Luboš Palata redaktor LN
