Kdy jste naposledy slyšeli politika slíbit, že zatočí s krádežemi na pracovišti?
Vážení zákazníci, dovolujeme si vás upozornit, že se v prostorách supermarketu pohybují kapsáři. Věnujte prosím zvýšenou pozornost svým osobním věcem, ozvalo se z reproduktorů. Pokladní mi důvěrně sdělila, že se jedná o tři známé firmy, ale mají zakázáno to do reproduktorů takhle říkat, protože to jsou „cikánky“, takže by to byla „diskriminace“. Ve skutečnosti překážkou asi nebyla diskriminace – vždyť paní vedoucí by zlodějky mohla popsat řadou rasově neutrálních rysů – ale nejspíš to, že dotyčným osobám zatím nebylo nic oficiálně dokázáno, neboť, je-li chycen kariérní drobný zloděj, má personál obchodu i policie na práci naléhavější věci než dovést všechny úřední úkony do patřičného konce.
Ale krade se a důsledkem jsou vedle povzbuzování rasistických nálad i nezanedbatelné materiální škody. Jak ve středu informovaly Lidové noviny, hodnota zboží ukradeného v obchodech loni vzrostla o 6,5 procenta na téměř devět miliard korun. Drobné krádeže se podle studie Centre for Retail Research podílejí na té sumě asi z poloviny. Přibližně třetinu způsobí samotní zaměstnanci obchodů a taky ochranek, které si firmy najímají, aby těm ztrátám zamezily. A jsme prý na evropské špičce spolu se Slovenskem a Maďarskem.
Prodejci nasazují různé rafinované způsoby ochrany a špehování. Je to řešení? Platí sice, že příležitost dělá zloděje. Ale britská studie, jež se opírá o údaje od převážně nadnárodních supermarketových řetězců, mapuje situaci ve srovnatelných podmínkách. Proč se někde krade víc?
To je otázka zatím pozoruhodně opomíjená. O zlodějských pražských taxikářích se toho napsalo mnohem víc. Okrádají totiž vždy konkrétního člověka, kterým mohu být i já. Když kradou politici nebo realizátoři státních zakázek, víme, že se máme rozhořčit (taky jde pravda o víc peněz). V opovržení chováme rovněž práceschopné příjemce sociálních dávek. Ale ti, kdo kradou v zaměstnání, z podstaty věci do kategorie tvrdých socek nepatří. Žádná zažitá měřítka, kterými bychom je popsali, nemáme po ruce. Prakticky je neumíme je odlišit od lidí jako my. Výsledkem nutně musí být společenské tabu.
O boji s korupcí mluví všechny politické strany a řada nevládních organizací. Proti zneužívání sociálních dávek jsou všichni od Dělnické strany po Michaela Kocába. Ale kdy jste naposledy slyšeli politika slíbit, že zatočí s krádežemi na pracovišti? Že to politikům nepřísluší, že se jedná výhradně o soukromý problém zaměstnavatelů, který se nijak hmatatelně nedotýká zájmů všech občanů? A pročpak tedy slibují, jak podpoří rozvoj hokeje a rychlobruslení? Vždyť ty k sociálním jistotám pracujících taky nijak nepřispívají.
Obojí se nás přitom ve skutečnosti dotýká. A zatímco domněnka premiéra Fischera, že hokejové vítězství ve Vancouveru by mohlo zlepšit náladu ve společnosti, je velmi mlhavá, krádeže na pracovišti nepochybně mají měřitelný dopad na konkurenceschopnost české ekonomiky. V souvislosti s tímto pojmem se mluví o flexibilním pracovním trhu, významu nových technologií, o zásadní roli vědy a výzkumu. Ale v žádném jízdním řádu pro 21. století nenajdete nic o ekonomice, v níž se nekrade. Zloději potřebují rekvalifikaci Ani ve snu bych si nedovolil zpochybňovat životní význam dostatečné nabídky vysoce kvalifikovaných odborníků. Ale úspěšné firmy přicházející s inovativními podnikatelskými záměry potřebují taky zaměstnance na nižší pozice, u nichž je vedle formální kvalifikace nutnou výbavou i samostatnost a spolehlivost. Kam by přišla firma, jež by si nejdříve najala krizového manažera, aby seškrtal náklady, a pak musela ke každému zaměstnanci postavit hlídače? Na hledání kandidátů na špičkové manažerské pozice si firmy platí drahé headhuntery, ale ty nemohou zaměstnávat na prověřování každého vedoucího úseku. Na profese, jejichž dovednosti antikvarizovala technologická revoluce, moderní státy aspoň verbálně pamatují rekvalifikačními kurzy či Špidlovým Evropským sociálním fondem pro oběti globalizace. Ale co uděláte se skladníkem, který krade, nebo s číšníkem, který šidí? Jasně, potřebuje rekvalifikaci.
Ministerstvo školství ustavičně mění osnovy tak, aby byly relevantnější pro dnešní dobu. Aktivisté nabízejí za evropské peníze školám vzdělávací programy zaměřené na všechno možné včetně kompostování. Ale na prevenci krádeží se pochopitelně nezaměřuje žádný. Přitom nekrást není jen morální požadavek, ale i ekonomická nutnost. Zaměstnavatelé jistě mohou investovat do opatření, která zaměstnance od krádeží odradí tak, že zvýší riziko dopadení. Ale nekrást je stále ještě pro většinu lidí morálně sankcionovaný zvyk. Pokud přestane být zvykem a rozhodování ukradnu – neukradnu se stane jen předmětem morálně neutrální kalkulace rizika, pak v takovém prostředí není uskutečnitelný žádný business plán na světě.
***
Kam by přišla firma, jež by si nejdříve najala krizového manažera, aby seškrtal náklady, a pak musela ke každému zaměstnanci postavit adekvátně placeného hlídače?
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
