Plyne to z exkluzivního průzkumu veřejného mínění, který pro LN zpracovala letos v červenci agentura Median. Z odpovědí 632 dotázaných plyne, že jen 16,2 procenta Čechů považuje pražské jaro za „skutečnou cestu k demokracii“. Celých 30,9 procenta respondentů si naopak myslí, že šlo jen o snahu komunistů udržet moc i pomocí obrodného procesu“, a 23,2 procenta Čechů hodnotí rok 1968 jako „experiment, který by nikdy nevedl k úplné demokratizaci“.
Zarážející je i 29,7 procenta respondentů, kteří si o pražském jaru nemyslí vůbec nic. Mezi mladými lidmi ve věku 12 až 17 let přitom odpověď „nevím“ jasně převážila, když ji využilo více než sedmdesát procent dotázaných.
Sami reformní komunisté považují tak zřejmý odsudek za krutý. Například Zdeněk Jičínský, dnešní člen ČSSD a v roce 1968 místopředseda České národní rady za KSČ, míní, že pražské jaro bylo skutečným demokratickým procesem a jeho dnešní negativní hodnocení je až dílem nedávné doby. „Po listopadu 1989 je tu z pochopitelných důvodů velká snaha, aby byl minulý režim ideologicky odsouzen. Dlouhodobě je tu vytvářena atmosféra, která není příznivá normálnímu a věcnému zkoumání toho historického procesu,“ vysvětluje Jičínský.
|
Během normalizace se lidé chtě nechtě přizpůsobili úplně jiným poměrům a v podstatě si ten osmašedesátý sami pro sebe vykreslili v horších barvách, než byl.Podobně mluví i lidovecký senátor Petr Pithart, který byl v šedesátých letech řadovým komunistou a během normalizace přešel podobně jako Jičínský do disentu. Podle Pitharta se ale na pojímání roku 1968 nepodepsalo ani tak posledních 20 let jako spíš normalizace. „To, co mi říkáte, je spíš reflexe reflexe. Během normalizace se lidé chtě nechtě přizpůsobili úplně jiným poměrům a v podstatě si ten osmašedesátý sami pro sebe vykreslili v horších barvách, než byl. Přičinil se o to ale také Dubček a jeho druhové, kteří to po sovětské invazi prostě ,sbalili‘,“ vysvětluje Pithart. Odborníci se do věcného hodnocení roku 1968 většinou pouštět nechtějí – jde podle nich o příliš složitý a komplexní problém. Přesto připouštějí, že Jičínský i Pithart mohou mít do jisté míry pravdu.
Například politoložka Vladimíra Dvořáková soudí, že za hypernegativní posuzování roku 1968 mohou nehledě na události, které se tehdy seběhly, především média. „Zejména na začátku devadesátých let tu byla obrovská snaha lidi roku 68 odmítnout. Reformní komunista byl prostě stále komunista. Takto byla dehonestována i značná část disentu, která měla kořeny v roce 1968. Byla to jistá forma politického boje,“ říká Dvořáková. Politoložku nepřekvapuje ani to, že nejmladší generace má o roce 1968 jen mlhavou představu: „Moderní dějiny se u nás od konce války nikdy pořádně neučily a neučí se ani v současné době.
Dříve za to mohla ideologie, nyní učitelé často neví, jak tuto tematiku uchopit.“ Podle Dvořákové navíc pokulhávalo i vědecké zkoumání konkrétních událostí, ke kterým před čtyřiceti lety došlo. „Studie vycházely spíš v zahraničí, u nás jen sporadicky, a to se začalo měnit teprve v poslední době,“ míní politoložka. Av tom má do značné míry pravdu. Teprve letos například dokázali historici z nově zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů přesně vyčíslit počet obětí, které měla na svědomí invaze pěti armád Varšavské smlouvy. Až dosud se soudilo, že mrtvých bylo jen 94, podle opravených údajů ale kvůli okupaci zemřelo do konce roku 1968 sto osm Čechoslováků. Nové číslo vychází z dokumentů komunistické Veřejné bezpečnosti, prokuratury, zdravotníků i vojenských orgánů. Starší údaj bral na vědomí jen souhrnnou zprávu VB a vojenské prokuratury, a počítání se navíc zastavilo už 17. prosince 1968.
