O tom, jak to s nimi vypadá dnes, vypráví básník a překladatel Emil Cina (* 1947).
* LN Jaké postavení má starý člověk v romské rodině?
Má úctu všech, na jeho slovo se dá, často rozhoduje o důležitých věcech. Romská rodina je početná a bez něj by to prostě nešlo. Stává se málokdy, že Romové dají svoje rodiče do ústavu.... No a když už ten děda, nebo bába, se o sebe nemůže sám postarat, tak se vždycky najde někdo v té rodině. A ostatní mu pomáhají. My neumíme být sami, to jsme ztracený. A to není jinak, když člověk umírá.
* LN Ale co když někdo leží v nemocnici?
Moje máma umírala na Františku. Pamatuju si, že to bylo nějak uprostřed týdne, kdy jsem za ní byl, ona ještě se mnou chodila po chodbě, ale já už cítil, že umře. Tak jsem volal švagrovi a říkal jsem mu: „Milane, prosím tě, přivezeš mámu domů? Protože ona musí umřít doma.“ Já jsem tehdy rozvážel uhlí, tak jsem tam nemohl zajet sám. Ale odešel jsem dřív z práce, nakoupil jsem kytky na přivítanou... A on ji nepřivez. Prostě se na to vykašlal. A máma pak v noci umřela. Ve špitále. No, už je taky mrtvej, tak... ale tenkrát mě to strašně naštvalo.
* LN Říkáte, že jste poznal, že vaše matka umře. Máte v těchhle věcech lepší intuici?
Ano, já jsem to s tátou taky poznal dopředu. My jsme asi opravdu na tyhle věci citlivější. Možná si v sobě neseme zkušenosti z toho způsobu života, při kterém jsme museli vnímat různá nebezpečí, odhadovat, co můžeme od kterého člověka čekat... A taky je to tím, že máme k sobě blíž, víc se vnímáme. Češi jsou strašně chladný. Mně připadá, že si vůbec nevážej ani života, ani smrti, ani člověka, jako by ani sami nevěděli, proč žijou a umírají.
* LN Romové si vždycky zakládali na parádních pohřbech. Platí to dodnes?
Ty pohřební zvyky jsou hodně staré a dneska už se taky tak nedodržují. Já si na to pamatuju z dětství. To ležel nebožtík v chalupě na márách, ženský naříkaly, navzájem se chlácholily, chlapi pili kořalku... A děti hrály různé hry, i sranda u toho byla. Třeba někdo se oblékl jako mulo (duch) a přišel ty ostatní vystrašit. A duchů se bojí i dospělý Cigán, takže pak třeba ani nikdo nechtěl jít na záchod.
* LN Vy taky věříte na duchy?
Ano, protože věřím, že nic se z vesmíru neztratí. Já jsem měl jednu tetu, Piša se jmenovala. A tahle tetka... to bylo asi tři čtvrtě roku po tom, co umřela, já byl zrovna na nemocenský s kolenem. A jednou takhle v noci mě to zas strašně bralo, nemoh jsem spát, a najednou slyším: „Emilku, to jsem já, teta. Nezapomněl jsi na mě? Mě bolí strašně žaludek. Emilku, nezapomeň na mě, jo?“ Říkal jsem si, ježíšmarjá, co to... A celej vyjevenej jsem vyskočil z postele, i to koleno mě přestalo bolet. Na to v životě nezapomenu, protože ona se mnou mluvila snad dvě nebo tři minuty... Všechno je prach a popel, ale to slovo, to se neztratí, to pořád někde putuje. A tehdy se zastavilo u mě.
* LN Tradice ale umírají...
Ano, i u nás se to mění. Všechny ty tradice se daleko víc drží tam, kde Romové žijou v komunitách. Ale třeba v Praze? Jediná starost je, jak já budu žít, všechno ostatní jde bokem. Pořád se něčemu přizpůsobujeme a většinou ničemu moc dobrýmu. A přitom jsme už poztráceli spoustu dobrých věcí. Já jsem blázen do jazyka, proto taky píšu, abych pro děti uchoval něco v jejich jazyce. Je mi líto, jak se ta romština ztrácí. A jak s ní mizí i to ostatní. V jazyce je přece zakódovaný všechno: jak se mám chovat ke starým lidem, že mám pomáhat druhým, odpouštět. Všechny tyhle zásady v nás přežívaly právě díky jazyku, když ten zapomeneme, zapomeneme všechno.
