Jejich životem stále prostupují tradice, které známe už jen z vyprávění prababiček.
Rovensko je nejvýše položená česká vesnice v horách rumunského Banátu. U hospody na návsi posedává několik turistů a pár Rumunů z okolních salaší, hodiny na kostele bijí dvanáct. Je čas oběda. Po návsi v tu chvíli rychle za sebou projede několik povozů a traktor. Nic zvláštního, kdyby ovšem i traktor neřídily rovenské ženy. Statečné horalky, které společně se svými muži nevzdaly život v zapadlé banátské osadě ležící asi 800 metrů nad mořem.
„Pozdrav pánbůh!“ křičí na mě jedna z nich, Anežka Pražáková. Kromě mnoha dětí se stará i o několik desítek kusů dobytka. Její veselá povaha a silná vůle je obdivuhodná. A takových žen je tady v Banátu spousta. Co statek, to příběh plný práce a lopocení na poli – téměř jako z bible.
České krajany najdete v šesti vesnicích rozesetých po celém Banátu: Svatá Helena, Bígr, Gerník, Rovensko, Šumice a Eibentál. Češi, kteří do svých nynějších vesnic v kopcích vystoupali dunajskými soutěskami přesně před 186 lety, si ze svých domovů přinesli nejenom jazyk a způsob života, ale i kulturu, víru a náboženské tradice.
Díky částečné izolaci krajanů se zde dodnes dochovaly i zvyklosti v Česku již dávno zapomenuté. Češi navíc nikdy nepřijali zvyky svých rumunských nebo srbských pravoslavných sousedů, takže nedošlo k potlačení českých tradic. Civilizace se svými vymoženostmi dorazila do banátských vesnic teprve nedávno, a tak zde i dnes můžeme obdivovat zvyky, které známe už jen z vyprávění našich prababiček. Daleko od vlasti krajané dokázali zachovat kulturní dědictví, které se dnes do Česka znovu oklikou vrací.
Všechny svátky ve vesnicích jsou převážně v režii žen. O Velikonocích, nejvýznamnějších křesťanských svátcích v roce, to platí dvojnásob. Velký pátek tradičně začíná obrovským rámusem, který by snad zahnal i samotné zlé duchy.
V Gerníku každý kluk ví, jaký je rozdíl mezi řehtačkou, bumbačkou a klapačkou. I když každý z těchto zvláštních nástrojů funguje na trochu jiném mechanismu, jejich úloha je stejná – vyluzovat co největší hluk, který uslyší celá vesnice. Ajak vypadají děti, kterým je dovoleno dělat po vesnici neuvěřitelný rámus? Přešťastně.
Ráno si kluci s bumbačkami rozdělí vesnici na několik částí a každá parta se pak věnuje té své. Kostelní zvony „odletěly do Říma“, jsou zavázané na znamení smutku, a tak spáče probouzejí rámusem děti. Rázně pochodují po blátivé cestě a vykřikují starodávnou modlitbu.
Kluci míjejí švestkové sady, kde u stromů postávají hospodáři a modlí se za dobrou úrodu. Je to starodávný velkopáteční zvyk.
„Na Velký pátek je přísný půst,“ říká Marie Boudová, manželka ředitele místní základní školy. „Rumuni nepijou ani mléko, jedí jenom kopřivy a ti, kteří jdou ke zpovědi, nejedí vůbec nic. My jíme málo, třikrát denně a jenom jednou dosyta. V poledne rejži a zeleninu, na večer ryba z Dunaje, kterou jsme si koupili od Rumunů,“ popisuje Marie Boudová.
V zimě je to nejhorší Marii Boudovou stále zdobí šátek, který si váže podle prastarých zvyků vdaných žen. Vykáme si, i když už se známe několik roků. V Gerníku však lidé stále vykají i svým rodičům a u cizích lidí je to nepsaným zákonem. Tykat si mohou jenom manželé nebo nejbližší kamarádi a samozřejmě děti. Kromě své rodiny a domácnosti Maruška pečuje i o místní babičky. Jsou to pacientky, které potřebují denně nebo občas ošetření, ale nemohou se kvůli tomu dopravovat do údolí do vzdáleného města.
Obvazy a pomoc zajišťuje Červený kříž z Prahy, občas sem přijede parta českých lékařů. Zbytek únavné práce s babičkami ale zůstává na Marušce. „Nejhorší je to v zimě. Cesta zapadne sněhem a do města k Dunaji se nedostaneme kolik dnů nebo jenom s rizikem, že někde zapadneme nebo se zabijeme na kluzkém ledě,“ popisuje Maruška život v horách. Splachovací záchod ve vesnici nemá skoro nikdo, většina žen vaří na sporácích a na kamnech plněných bukovým dřevem, plynové bomby jsou ojedinělé. A teplá voda? Jenom na kamnech. Elektřina je drahá a dřevo přece mnohem levnější.
„Ale našemu Jeníkovi jsme museli k narozeninám koupit mobilní telefon. Mají ho ve škole už všechny děti, a tak nám nic jiného nezbylo,“ popisuje Maruška pronikání civilizace i sem, do rumunských hor.
O autorovi| IVO DOKOUPIL, Autor pracuje ve společnosti Člověk v tísni
