Je to přesně 100 let, kdy u nás začalo promítat první stálé kino. Je to nejen důvod k oslavě, ale také k zamyšlení, zda mohou malá kina čelit náporu multiplexů.
PRAHA Před sto lety, přesněji řečeno 15. září 1907, začal Viktor Ponrepo pořádat pravidelné filmové projekce v domě U modré štiky v Karlově ulici. Dnes taková kina, jako bylo to Ponrepovo, bojují nejen o diváky, ale i o filmy.
Do konce roku 1908 bylo v Praze vybudováno dalších patnáct kin. Jejich počet se strmě zvyšoval, v roce 1920 bylo v tehdejším Československu 542 kin, o dvanáct let později už jich fungovalo přes dva tisíce. Zlatá éra přišla v padesátých a šedesátých letech, v roce 1965 u nás promítalo 3710 kin, pak se jejich počet začal pomalu snižovat. Loni bylo v České republice zhruba tolik kin jako v Československu dvacátých let, konkrétně 764.
Kina se během své existence musela vypořádat s nástupem zvukového filmu, později přišly barevné snímky, v padesátých letech pak širokoúhlý formát. Kina přečkala invazi televize, později vlnu videa, dvd i internetu. Paradoxně největší pohromou pro kina jsou zase kina, respektive existenci tradičních jednosálových kin ohrožují populární multiplexy. Těch je u nás v současné době devatenáct a tři čtvrtiny tržeb za vstupné do kina pochází právě od návštěvníků multiplexů. Přitom multiplexy disponují zhruba sto šedesáti sály, zatímco klasických jednosálových kin u nás dosud funguje asi pět set.
Multiplexy mají vyšší tržby díky dražším vstupenkám. Divákům to evidentně tolik nevadí, platí za komfort, pohodlné sedačky, technicky kvalitní projekci i za dobré zázemí. Další stokoruny pak v multiplexu nechají za občerstvení. Malá kina především na venkově živoří. „Nejen že taková kina nemají peníze na rekonstrukci, ale musejí bojovat i o filmy, premiérové tituly přednostně dostávají multiplexy, do malých kin se pak filmy dostávají týdny i měsíce po premiéře. Kdo chtěl film vidět, tak už si na něj zajel do města do multiplexu,“ vysvětluje neutěšenou situaci Jan Jíra, který „kinaření“ zasvětil celý život.
V Praze se některá jednosálová kina sdružila pod hlavičkou Osa 9, patří sem populární Aero, Světozor, Evald a Mat (všechna leží na trase tramvaje č. 9). Toto spojenectví jim vytváří výhodnější situaci při vyjednávání s distributory a získávání premiérových filmů. Zejména kinům Aero a Světozor se podařilo vytvořit pražský alternativní filmový svět, v němž nabízejí originální dramaturgii často festivalového rázu, ale i osobité zázemí a klubovou atmosféru. Jsou diváci, kteří jinam než do Aera či Světozoru nejdou. Alternativní kino si ovšem žádá i alternativní přístup, například Světozor se letos konečně dočká rekonstrukce - kdo má „své“ kino opravdu rád, může přispět na jeho opravu a „adoptovat“ jedno sedadlo, své jméno pak může mít třeba vedle sedadla adoptovaného režisérkou Helenou Třeštíkovou. O tom, že provozovat kino je řehole, svědčí rychlost, s jakou se jednotlivé sály zavírají. V poslední době přestalo promítat třeba pražské kino Ilusion, které se také snažilo najít si svou cestu. Ještě hůře jsou na tom kina na venkově, která jsou závislá na podpoře obcí. „Ty raději investují do opravy chodníku než do kina, možná jim ale nedochází, že po tom chodníku už třeba nebude kam chodit,“ říká Jíra. Další ohrožení malých kin přijde s nástupem digitalizace. Na takovou investici bude mít jen málokterý sál.
Ti, kteří mají stále dost energie a odvahy a stále provozují kino, se ve výroční den, v sobotu 15. září, sejdou v Lucerně, nejstarším dosud funkčním kině u nás. Pozvání přijali i filmaři a herci, malá kina tak chtějí podpořit třeba Tomáš Hanák nebo režisér Tomáš Vorel. K oslavám se připojí také některá další pražská i mimopražská kina. Ve Světozoru se například vystavují české filmové plakáty a 22. září se tu bude promítat pětice českých snímků, jež byly v anketě Filmové dědictví československé kinematografie označeny za nejlepší.
***
Kdo má „své“ kino opravdu rád, může přispět na jeho opravu a „adoptovat“ jedno sedadlo
