První díl A-G, který vznikal od počátku 70. let v Ústavu pro českou literaturu a vyšel v roce 1985 (902 stran), představuje nejhrdinštější a dnes zároveň nejproblematičtější položku řady. Podařilo se v něm tehdy - za vedení hlavního redaktora Vladimíra Forsta - prosadit většinu hesel i o autorech tehdy zakázaných a umlčených. Ta dodnes mohou sloužit, ovšem s výhradou, že v nich zanechala několik nenápadných stop marxistická hantýrka či snad mimikry (například „nekritické vyzvedávání venkova“ - Čep, „vypjatý subjektivismus“ -Deml). V zásadě však šlo o počin veskrze kladný, kontrastující se všemi ideologickými produkty tehdejší literární vědy. Lexikon se vyhýbal přejímání hodnotících klišé a zdůrazňoval ověřená fakta a práci s primárními prameny. Důkladností, řemeslnými i odbornými parametry proto převyšuje i mnoho slovníkových děl dnešních. Hesla jsou většinou stroze popisná, kromě přehledu díla obsahují i základní bibliografické soupisy pseudonymů, časopiseckých publikací, knižní bibliografii, korespondenci a výčet sekundární literatury. Právě bibliografická část nejrychleji zastarává, byl v ní však vytvořen základ pro doplňování. Každý díl obsahuje i podrobné rejstříky, které umožňují sledovat i vzájemné vztahy autorů. Největší problém prvního dílu je nekvalitní vazba, která recenzentce nevydržela ani do vydání druhého pokračování.
Zbylé tři díly Lexikonu už vyšly - zhruba vždy s osmiletým odstupem a vždy ve dvou knihách - po roce 1989. Druhý díl H-J a K-L (1993, 1390 stran) obsahuje některé doplňky dílu prvního, kterých však nemuselo být mnoho - jde jen o 11 hesel, mj. o Václavu Černém, Oskaru Donathovi či J. B. Foersterovi. Díl M-O a P-Ř (1524 stran) vyšel v roce 2000 už za vedení Jiřího Opelíka, u závěrečné dvojice svazků S-T a U-Ž hlavní redakci převzal Luboš Merhaut.
Specifikem poslední dvojice knih není jen největší rozsah, ale i další dodatky. Jsou jimi vesměs souhrnná hesla jako Bible - pojednávající soustavně o historii českých překladů - či hesla od Jana Lehára Legenda středověká a Lyrika středověká, která vlastně představují hutnou a stručnou syntézu základů starší české literatury.
Dlouhodobý vznik díla, počáteční ideologické překážky i současná elektronizace vybízejí k úvaze, jak má tato lexikografická práce pokračovat. Kromě aktualizace údajů a revize hesel prvního dílu je potřeba prozkoumat trvající ghetta, která literární historie bezděčně vytváří. Jazykové vymezení české literatury vytěsňuje například středověké básníky, kteří u nás psali německy (viz antologii německých a rakouských básníků v českých zemích za posledních Přemyslovců Moravo, Čechy, radujte se!, 1998).
Jisté je ale jedno: Vzešlo-li z Ústavu pro českou literaturu trvalé dílo, na němž lze dál stavět, pak je to Lexikon. A chce-li mít někdo doma kvalitní papírový slovník české literatury, pak první volbou bude Lexikon.
***
VYŠLO ČESKY Lexikon české literatury 4/ S-T, U-Ž Luboš Merhaut a kol. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2008. 2108 stran.
