Není lehké zaskočit za slavného dirigenta Neema Järviho v díle, které publikum i orchestr tak dobře znají, a navíc při ostře sledovaném zahajovacím koncertu Pražského jara. Pětašedesátiletý šéfdirigent Varšavské filharmonie Antoni Wit se této role zhostil bez zaváhání, energicky a s jednoznačným úspěchem.
Přímočarý vlastenecký patos Úvodní Vyšehrad se nesl v pomalých tempech a plném orchestrálním zvuku, Vltava byla možná méně lyrická, ale velmi přesvědčivě vystavěná, a ještě více Šárka, kterou dirigent dovedl ke strhujícímu dramatickému závěru. Tuto první polovinu koncertu dirigoval Wit zpaměti, ale ani v druhé části se jeho základní pojetí nezměnilo. Přístup k Mé vlasti přece jen nějak souvisí s národní povahou. A Poláci jsou právem hrdý národ, který se nebojí jednoznačných, a i třeba trochu patetických gest. Zatímco u nás vlastenecký patos Mé vlasti s oblibou zlehčujeme, relativizujeme nebo obcházíme, polský dirigent toto dílo provedl v přímočarém a vznešeném pojetí.
Někomu se tak mohlo zdát, že čtvrtá část Z českých luhů a hájů začíná příliš velkopansky a Tábor s Blaníkem působí moc úderně a bojovně. Symfonický orchestr Českého rozhlasu dirigenta oddaně následoval, žestě sice mnohdy zněly příliš tvrdě a břeskně, smyčce ovšem hrály přesně a s velkým nasazením. Jednoznačně prožitý Smetana Provedení nenabídlo tolik dynamických odstínů a jemností. Na druhou stranu měla tato Má vlast jasný a ničím nenarušený vnitřní tah a oblouk. Takže místo otázky, jestli toho patosu nebylo příliš, se spíše nabízela otázka, jestli sami dokážeme Mou vlast takto jednoznačně prožít a interpretovat. Z minulých let známe především pojetí, která patosem záměrně šetřila. I to má svůj smysl – na druhou stranu, tato polská lekce hrdosti rozhodně byla pozoruhodným zážitkem.
HODNOCENÍ LN ****
Bedřich Smetana: Má vlast
Česká filharmonie Dirigent: Antoni Wit Pražské jaro, Smetanova síň, 12.5.
