Ekonomická krize probíhá několikátý rok. Už tato krátká historie nám dává možnost zhodnotit předchozí stanoviska a ověřit si, jak se naše předpovědi shodují se skutečností. Od začátku krize jsem vycházel z pozice, že se nejedná o krizi primárně finanční, ale o krizi strukturální, jíž je finanční krize pouhým projevem. Finanční bubliny byly v mém pohledu reakcí na zastavený růst v euroatlantickém prostoru. Dále jsem soudil, že se nejedná o krizi světovou, nýbrž o krizi regionální s globálními důsledky. Oním regionem v dlouhodobé krizi jsou po mém soudu USA a s jistým odstupem Evropa. Ostatní svět běží v jiném rytmu.
V zásadě lze říci, že americké paradigma podnikání na vlastní zisk a vlastní riziko se ukázalo jako do určité míry anachronické. Jsme svědky podnikání zejména finančních korporací na vlastní zisk a cizí riziko. Model vhodný pro země v obrovské teritoriální expanzi v 19. století vede v komplexně zasíťované moderní společnosti k privatizaci zisku a socializaci ztrát. Současná finanční architektura je pro společnost tak nákladná a ohrožující, že si ji jednoduše nemůžeme dovolit. Je to prostě příliš drahé.
Z hypotézy strukturální krize vyplývaly další důsledky, z nichž nejdůležitější je dlouhodobost krize. Porovnáme-li současnou krizi s obdobnými krizemi, zejména s krizí japonskou, snadno dospějeme k závěru, že k překonání krize musíme počítat nejméně s jednou dekádou.
Dalším závěrem z hypotézy strukturální krize je, že opatření pouze ve finanční oblasti nemohou dostačovat.
Strukturální změny se musí projevit na trhu práce, proto daleko nejdůležitější jsou opatření přímo či nepřímo usnadňující strukturální změnu trhu práce. Jedná se obecně o nutnost posílit investice do lidí, do jejich kultivovanosti: do popředí se tak dostávají školství, celoživotní vzdělávání, důkladné rekvalifikace, doplněné velmi aktivní sociální politikou. O tom, že krize již skončila, budeme moci mluvit až v okamžiku, kdy začne klesat nezaměstnanost. Evropská reakce byla na začátku krize poměrně radikální a patrně odvrátila skutečně rozpad euroatlantického ekonomického systému. Mnozí ještě mají v paměti, že první Obamovy balíčky se minuly účinkem. Teprve paralelní a rozsáhlá akce Evropy vedla k zastavení volného pádu. Členské státy provedly koordinovanou keynesiánskou intervenci a stejně tak operace ECB se ukázaly jako nejvýše účelné. Evropská unie také stojí v centru úsilí o vytvoření nové globální finanční architektury.
Omyl ministerstva financí Z našeho českého hlediska je zvláštní, že veškerá vládní politika vůbec na krizi nereaguje. Odehrává se v jistém paralelním světě, který realitu a důsledky krize nebere v úvahu. Projevilo se to původním postojem, že nás krize mine. To vedlo k naprosto chybně koncipovaným rozpočtům. Rozsah omylu českého ministerstva financí byl v evropském kontextu jasně největší. Vysvětlením může být obdobné zaslepení francouzského generálního štábu v roce 1940. Signály byly zřetelné, jednotlivci kvalifikovaní, správné ideje již byly v oběhu, ale celková reakce byla katastrofálně chybná.
Paradoxní je, že díky tomuto svému omylu přistoupila v praxi tehdejší vláda k radikálnímu deficitnímu financování. Pravděpodobně k nejrozsáhlejším keynesiánským operacím v našich dějinách. Tedy k něčemu, co vždy principiálně odmítala a co spíše patří do sociálnědemokratického arzenálu.
Celkové podcenění hloubky a dlouhodobosti krize, jak se zdá, dominuje myšlení vlády stále. Rozpočty jsou navrženy bez odpovídajících růstových impulzů: v mezinárodním měřítku vláda blokuje veškeré snahy o prohloubení regulace finančních trhů a ani se nepokouší o efektivní využití možností, které dává EU. Dostáváme se tak do velmi nevýhodné situace izolace ve světě, jehož zásadní charakteristikou je provázanost. V politice rozvoje lidského kapitálu se projevuje pasivita.
Shrnuto: V reakci české vlády přetrvává podceňování krize a jejích dlouhodobých důsledků. Důsledkem pro nás bude dlouhodobá stagnace. Je ovšem pravda, že možnosti autonomních politik ve státě s tak malým vnitřním trhem jsou omezené.
Ačkoliv jsem nikdy nebyl přílišným optimistou, pokud jde o ochotu ke koordinované mezinárodní akci, byl jsem a jsem stále překvapen, jak velká je snaha tvářit se, že se nic nestalo a že se vlastně jednalo jen o incident, který pominul, a jede se dál.
O autorovi| Vladimír Špidla, bývalý eurokomisař (ČSSD)
