V poslední dostupné statistice ministerstvo spravedlnosti uznává, že v 25 případech za rok skončil někdo neprávem ve vazbě. Tito lidé dostali v tichosti necelý milion korun. Všichni dohromady.
Pro manžele Svatopluka a Drahomíru Schwarzerovy z Karviné si policisté přišli v prosinci 2000. Schwarzer sbíral už od 60. let hudbu a měl doma 17 tisíc cédéček. Koníčkem se chtěl živit, založil si proto firmu. Vyšetřovatel Vlastimil Kosiec ovšem dospěl k závěru, že manželé porušují ve velkém autorská práva, a jejich zatčení s pompou prezentoval jako likvidaci největší organizované skupiny výrobců nelegální hudby.
Oba manželé putovali z cely předběžného zadržení rovnou do vazby. Drahomíra Schwarzerová tam zůstala měsíc, její manžel dva. Byli by tam nejspíš mnohem déle, kdyby nezačalo rychle vysvítat, že Kosiec udělal obrovskou chybu. I Federace fonografického průmyslu potvrdila, že manželé neprodávali přepálená cédéčka - všechny disky v jejich sbírce jsou originály.
Šlo o nejznámější justiční omyl v české polistopadové historii.
Přestali mě těšit i Beatles Svět zná samozřejmě nesrovnatelně dramatičtější případy. V květnu 1992 zemřel ve Virginii na elektrickém křesle Roger Coleman kvůli jedenáct let starému znásilnění a vraždě své švagrové Wandy McCoyové. Coleman celou dobu tvrdil, že jí hrdlo neprořízl on, policie a soudy mu ale neuvěřily. Teprve před několika lety testy DNA potvrdily, že Coleman nelhal. Případ není ojedinělý: ve Spojených státech bylo od roku 1973 na základě nových důkazů propuštěno 129 odsouzenců k smrti.
Proti tomu vypadá neštěstí Schwarzerových málem zanedbatelně. Jenže policie, státní zastupitelství i soudce, který nařídil vazbu, svým omylem převrátili zcela bezúhonným lidem život vzhůru nohama. Schwarzer se z vazby vrátil s depresemi a příští rok strávil na neschopence. „Manželka chodila k psychologovi rok či dva. Já tam chodím dodnes a beru prášky,“ říká pětašedesátiletý muž.
Kvůli potížím se zdravím přišel navíc Schwarzer o práci v elektrárně a novou už nenašel: „Byl jsem nezaměstnaný a podporovala mě dcera. Nyní jsem ve starobním důchodu a i ten mám kvůli tomu nízký.“
Až do svého zatčení byl Schwarzer hudbou posedlý, i to se ale změnilo.
„Firmu jsem zrušil hned a hudbu už taky nesbírám. Po tom zážitku mě to už prostě nebaví. Dcera mi před pár lety dala nové disky Beatles, už to ale ani neposlouchám,“ říká smutně.
Kdo přepadl pošťačky?
Podobných „banálních“ případů je v Česku dost. I ministerstvo spravedlnosti každoročně uznává, že justice při nařizování vazby chybuje v desítkách případů. „V roce 2009 ministerstvo vyřídilo 112 žádostí podaných z důvodu vazby, z toho bylo odškodnění přiznáno v 25 případech a vyplaceno bylo celkem 962 546 korun,“ říká mluvčí ministerstva Tereza Palečková.
Narazit na skutečný, nezpochybnitelný a „dokonaný“ justiční omyl - kdy byl někdo pravomocně odsouzen a teprve dodatečně se ukáže, že neprávem, a případně se i najde skutečný pachatel - je daleko těžší. Přesto se jeden takový případ patrně právě rodí ve Znojmě.
V Jánského ulici ve Znojmě přepadl v březnu 2004 kdosi pošťačku. Policie podezřívala z přepadení místního mladíka Tomáše Čepuru, který byl v té době souzen kvůli vydírání. Policisté Čepuru při výslechu skřípli a on se přiznal. Navíc do přepadení „namočil“ svého sedmnáctiletého kamaráda Jaroslava Schindlera.
Okresní soud ve Znojmě je za to na základě Čepurovy výpovědi a pachové stopy z místa činu (její identifikaci odmítly všechny soudy zopakovat) v roce 2005 potrestal. Čepura dostal i s vydíráním souhrnný šestiletý trest. Schindler po půlroční vazbě vyvázl s tříletým podmíněným trestem. Výrok potvrdil Krajský soud v Brně, když Čepurovi ubral z trestu jeden rok. Případem se v roce 2006 zabýval Nejvyšší a pak i Ústavní soud. Také tyto soudy dospěly k závěru, že trest stihl jediné správné lupiče.
Skoro šest let po události v Jánské ulici se ovšem k činu a ke dvěma dalším loupežím přiznal někdo úplně jiný - další mladík Antonín Škrdla, o kterého se policie zajímala kvůli něčemu úplně jinému.
Hodiny a hodiny na mě tlačili Čepura si mezitím ve vězení odpykal pět let, Schindler zase dodnes splácí škodu.
Oba sice požádali o obnovu řízení, v současné době ale ještě probíhá opožděný proces se Škrdlou. Ten se spolu se svým dávným komplicem Lubomírem Čučkou loni v prosinci k přepadením přiznal i před soudem. Poslední zasedání proběhlo letos 9. února a soud se během něj rozhodl, že provede rekonstrukci všech tří přepadení.
Čepura loni v lednu Znojemskému deníku, který na ojedinělý případ upozornil, vysvětlil, proč se kdysi k přepadení přiznal: „Přiznal jsem se k tomu jen jednou, policistům z kriminálky ve Znojmě u nich v kanceláři. A to pod jejich nátlakem. Hodiny a hodiny se na mně střídalo asi sedm policistů, až jsem nakonec přiznal, že jsem to byl já. Ze stejného důvodu, kvůli policejnímu nátlaku, jsem jako spolupachatele uvedl Jaroslava Schindlera.“ Sám Schindler od začátku do konce tvrdil, že je nevinný.
Předseda znojemského soudu Jaromír Kapinus, který Schindlera a Čepuru původně trestal, loni v lednu, hned po „provalení“ případu, Znojemskému deníku řekl: „Případ tehdy prošel všemi soudy od našeho okresního přes odvolání u krajského až po Ústavní soud. Všechny soudy uvedly, že verdikt byl zcela v souladu se zákonem. Žádné pochybení nikdo nenašel. Všechny soudy odkázaly na velmi podrobně předložené důkazy. V době, kdy jsem případ soudil, jsem nemohl udělat nic jiného. Důkazy, které jsem tehdy znal, přesvědčily senát o vině obou pachatelů.“ Na Ústavním soudu se případem zabýval senát pod vedením Stanislava Balíka; zpravodajkou byla Dagmar Lastovecká.
Pokračování na straně 27 Dokončení ze strany 25
Ani Balík, ani Lastovecká si na případ přepadení doručovatelek přesně nevzpomínají. „Ústavní soud posuzuje jen záruky procesu, neposuzuje skutková zjištění,“ řekla LN v obecné rovině Lastovecká. Z rozhodnutí z října 2006 plyne, že Ústavní soud neshledal způsob, jakým nižší soudy nakládaly s důkazy, „očividně nespravedlivým“. Odmítl Schindlerovu kritiku, že soudy nepovolily rekonstrukci na místě činu, a stejně tak i jeho námitky proti způsobu vytvoření pachové konzervy: „Srovnávací pachová konzerva byla vytvořena zákonem předpokládaným způsobem, osobou odborně způsobilou.“ Smůla se drží člověka jako upír Znojemský případ je čistým příkladem justičního omylu, kterému k „dokonalosti“ chybí snad jen odsouzení skutečného viníka. Podobných případů je víc, nejpřísnější kritéria ale nesnesou. Vražedná série manželů Stodolových měla kromě osmi mrtvých i jiné oběti - Jiřího
České justiční omyly
Brejchu a Máriu Prchalovou. Policisté je v létě 2002 obvinili z přepadení manželů Hromasových ve středočeské vísce Chabeřice. Podle policie si přišli na 20 tisíc korun, když vnikli do domku obou důchodců, paní přivázali k židli a hrozili, že ji uškrtí a muže podříznou. „Smůla se člověka drží jako upír... a on má pak pocit, že z něho zbyla jen prázdná skořápka,“ napsal si Brejcha podle Hospodářských novin ve vazbě do deníku. Měl pravdu, na argumenty policie přistoupil i Okresní soud v Kutné Hoře, když oba v dubnu 2003 poslal za loupež na šest let za mříže. Po odsouzení se sedmačtyřicetiletý Brejcha pokusil za mřížemi dvakrát o sebevraždu. Důležitým důkazem byly přitom, podobně jako ve Znojmu, pachové stopy.
Samoopravné mechanismy justice tady však zafungovaly. Krajský soud v Praze v květnu 2003 původní verdikt zrušil, první instanci zkritizoval za špatnou práci s důkazy a Brejcha s Prchalovou se dostali po osmi měsících ven. Tři měsíce poté se k loupeži přiznali Stodolovi.
Za čistý justiční omyl nelze uznat ani případ Ukrajince Dmytra S. V jeho věci sice padl pravomocný verdikt, najít skutečného pachatele se ale nepodařilo a jeho nevinu neprokazuje nic tak nezpochybnitelného jako třeba DNA. Dmytra S. poslal Okresní soud v Pardubicích v prosinci 2005 na pět let za mříže kvůli znásilnění sedmnáctileté dívky. Verdikt potvrdil Krajský soud v Hradci Králové, Nejvyšší soud však v únoru 2008 rozhodl, že důkazy jsou slabé, a muže osvobodil.
Klíčovým důkazem pro oba soudy byla výpověď dívky, která Dmytra S. poznala. Podle Nejvyššího soudu však zcela zapadly pádné důkazy ve prospěch Dmytra S. - podle psychiatra neměl násilné chování v povaze, dva svědci vypověděli, že v době útoku spal, a dívka také z násilníka necítila alkohol a cigarety, i když Ukrajinec byl kuřák a tu noc pil. Pardubický soudce Petr Vaněček, který Dmytra S. potrestal, si na případ vzpomíná: „Poškozená udělala to nejhorší, co z pohledu soudu udělat lze - umyla se a vyprala oblečení. Uvěřili jsme její identifikaci obžalovaného. Stejně tak i krajský soud. Nejvyšší soud ale dovodil, že takové důkazy nepostačují.“ Tak co je to, je to justiční omyl? Na jiný „americky“ čistý justiční omyl než na znojemský případ si nebyli schopni vzpomenout ani soudci, které LN oslovily. Hraničních případů ovšem zažili dost a některé osobně. „V 80. letech jsem odsoudil nějakou ženu trestním příkazem. Šlo o přečin - o banální věc. Po čase mě oslovil advokát, spolužák z fakulty, a povídá: „Víš, jak jsi tenkrát odsoudil paní tu a tu? No a víš, že ona to neudělala, její manžel měl být tehdy stíhaný za daleko závažnější věc a ona tohle vzala na sebe.“ „Tak co je to, je to justiční omyl?“ ptá se předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
Místopředseda městského soudu v Praze Luboš Vlasák tvrdí, že se za celou kariéru na svém soudě s jasným a prokázaným justičním omylem nesetkal: „Musel jsem naopak pustit ženu, o které jsem byl přesvědčen, že zabila své dítě, policie ale zmařila důkaz. Soudce si také někdy zpětně říká - dal jsem mu moc nebo málo. To ale není justiční omyl, ale zvážení situace. To je ten lidský prvek a stroje soudit nemohou, protože každý případ je úplně jiný.“
To je pohled soudců. Třeba advokát Tomáš Sokol definuje justiční omyl šířeji, když skutečnou vinu či nevinu vlastně neřeší: „Pro mě je justiční omyl dokonán ve chvíli, kdy je rozsudek rušen na základě mimořádného opravného prostředku, ve chvíli, kdy Nejvyšší soud rozhodne, že byla porušena dejme tomu nějaká procesní pravidla. Takový případ mám tak jednou ročně.“
***
Skoro šest let po události v Jánské ulici se k činu i ke dvěma dalším loupežím přiznal někdo jiný - jistý Antonín Škrdla Víš, jak jsi tenkrát odsoudil paní tu a tu? No a víš, že ona to neudělala, její manžel měl být tehdy stíhaný za daleko závažnější věc a ona tohle vzala na sebe.
