V říjnu 1973 se československý podnik zahraničního obchodu Omnipol zamiloval. Na počátku oné vášnivé romance stál milostný dopis, depeše plná vášnivých slůvek jako „tanky“, „děla“, „všechny druhy střeliva“, „maximum, co lze dodat“ a „termín prvou lodí“. Nechybělo ani magické vyznání, které v Praze slyšeli ze všeho nejraději - „ceny nerozhodují“.
Když v září 1969 provedla skupina mladých libyjských důstojníků neočekávaně vojenský puč, vyznívaly zprávy z pera místního československého velvyslance přinejmenším dvojznačně. Nacionalističtí pučisté sice svrhli konzervativní královský režim, rychle a důrazně se ale distancovali od marxismu i Sovětů. Místo toho zněla prohlášení, že libyjský „socialismus“ je zcela jiný, inspirovaný islámem. Libyi přivítal do skupiny arabských nacionalistických režimů tehdejší prezident sousedního Egypta Gamál Abdan Násir, který se rovněž po většinu svého života distancoval od komunismu, současně se však ještě na konci 60. let mimořádným způsobem sblížil s Moskvou. Násir, za jehož vzorného následovníka se Kaddáfí považoval, dokázal přesvědčit libyjské vedení, že sovětský blok je vhodným zdrojem vojenské výzbroje, použitelné v příští válce s Izraelem.
Libyjské příjmy z těžby ropy tehdy prudce rostly. Strategická surovina lákala západní svět hned z několika důvodů - libyjská ropa měla relativně nízký obsah síry, a navíc byla pro západní Evropu snadno dostupná. Právě ropa byla důvodem toho, proč západní velmoci zprvu zůstaly Libyi nakloněny i poté, co Kaddáfí zrušil americké a britské vojenské základny v zemi.
Kaddáfí: Sověti kšeftují s válkou Už v září 1970 ale Násir zemřel a Kaddáfí se v zahraniční politice začal chovat občas zcela nepředvídatelně. V únoru 1972 navrhl libyjský vůdce egyptskému prezidentu Sadatovi vyslat do Moskvy společnou egyptsko-libyjskou delegaci. Jednání se sovětským vedením vyvrcholilo podpisem dohody o přátelství a spolupráci. O pár týdnů později ale Kaddáfího rozzlobil podpis obdobné dohody mezi Moskvou a Bagdádem - s Iráčany dočasně přerušil diplomatické styky a důrazně je zkritizoval.
V létě 1972 byly vztahy mezi libyjským vůdcem a komunistickým blokem na bodu mrazu. Československý chargé v Tripolisu Vasil Jedinák posílal do Prahy natvrdlé ideologické výlevy o tom, že Kaddáfí je „představitel maloburžoazního směru a zámožné vrstvy libyjského zemědělského obyvatelstva“ (což byl naprostý nesmysl) a „nemůže vidět podstatu třídně rozděleného světa. V tom je jeho neštěstí a tragédie.“ Sovětské velvyslanectví v Tripolisu nechalo přeložit a do ostatních satelitních států rozeslat Kaddáfího článek v časopisu Nový úsvit, ve kterém plukovník nevybíravě spílal „kremelské aristokracii“: „Rusové, právě tak jako Západ, jsou obchodníci s válkou. Prodávají zbraně a tyjí z válek, mají na válkách zájem. Především je zajímá praktická stránka věci a jsou ochotni smlouvat o každou kopějku.“ Článek doputoval i na stoly československého stranického vedení, které Kaddáfího názory hodnotilo jako „na jedné straně mimořádně naivní, na druhé straně prakticky značně nebezpečné“. Zvlášť stranické vůdce znepokojovalo, že plukovník má podle všeho dost petrodolarů na prosazení svých názorů.
Už tehdy ale v rámci československého vedení zazněl i mnohem pragmatičtější hlas. Ministerstvo zahraničního obchodu upozorňovalo, že československý obchod s Libyí najednou rychle roste. „Dílčí antikomunistické výpady některých mladých libyjských představitelů“ se v tomto světle zdály téměř nepodstatné. Libye, kam mezitím na základě egyptského zprostředkování dorazila první československá výzbroj, představovala nový lukrativní trh pro tradiční československý vývoz. Obchodní zástupce Omnipolu neodradilo ani to, že se k nim Libyjci na jednáních chovali zprvu chladně, až nepřátelsky. Nepřímo je podpořil i sovětský velvyslanec v Tripolisu I. N. Jakuškin, který razil stanovisko, že sovětský blok nesmí uvolnit žádný prostor Západu a že vztahy komunistických států s Libyí jednou čeká velká budoucnost. Brzy se ukázalo, že spojení Libye a Egypta se nejspíš konat nebude. Egyptského prezidenta Sadata znervózňovala představa, že by měl sdílet politické kolbiště s nevyzpytatelným Kaddáfím. Na říjen 1973 spolu Egypt a Sýrie tajně naplánovaly útok na Izrael, který vešel do dějin coby jomkipurská válka. Kaddáfímu se Sadat s detaily válečného plánu nesvěřil. Když egyptská ofenziva po počátečním úspěchu selhala a Egypt uzavřel s Izraelem příměří, byl plukovník vzteky bez sebe.
Chceme 800 tanků Ještě v průběhu války se libyjský premiér a druhý muž režimu Abdassalám Džalúd obrátil na Prahu s požadavkem na co nejrychlejší dodávku tří set tanků, protiletadlových děl a čtyřiceti stíhaček Mig. V únoru 1974 přijel Džalúd přímo do Prahy. Členové jeho delegace posléze podepsali s Omnipolem kontrakt na dodávku 200 tanků T-55, za které zaplatili 581 milionů korun v devizách. Okamžitě prohlásili, že tanků stejného typu chtějí ještě 600.
Libyjská poptávka přišla v pravý čas. Ve vztazích komunistických států s Egyptem to začínalo povážlivě skřípat. Když ještě v roce 1972 Sadat vypověděl sovětské poradce, Kaddáfí mu hlasitě aplaudoval. Když se o dva roky později Kaddáfí dostával do pozice významného sovětského spojence v oblasti, přispěchali českoslovenští diplomaté s pružným výkladem jeho předchozích postojů. Dosavadní plukovníkovy útoky na Sověty byly pouhé „nedorozumění“. A jestli Kaddáfí někdy řekl o komunistech něco nehezkého, pak jen proto, že ho určitě navedl Sadat. Plány na vytvoření společného arabského státu šly k ledu. Komise, které měly spojení Libye a Egypta připravit, se ničeho nedobraly. Československý velvyslanec Štefan Uher diplomaticky poznamenal, že „přivádějí plk. Kaddáfího do značně labilního psychického stavu, ve kterém se může ve značně negativním prvku projevit jeho státnicky nevyzrálá zkušenost“. Ze Sadata se posléze stal jeden z úhlavních Kaddáfího protivníků.
V květnu 1975 prodal sovětský premiér Kosygin na návštěvě v Tripolisu Libyjcům výzbroj za celkem dvanáct miliard dolarů. V říjnu 1975 zahrnuli premiéra Lubomíra Štrougala na návštěvě v Libyi Džalúd i Kaddáfí požadavky na československé zbraně. Libyjská poptávka rostla raketovým tempem. Omnipol slíbil do poloviny roku 1976 dodat přes tisíc tanků T-55. Už předtím si libyjská armáda z Československa opatřila sto obrněných transportérů TOPAS. Finanční podmínky obchodu byly doma v Praze oslavovány. Celkový objem československých zbrojních dodávek do Libye za léta 1970-1976 přesáhl čtyři miliardy korun.
Pokračování na straně 22
České pletky s plukovníkem K.
Dokončení ze strany 21
Kaddáfí platil v hotovosti, v devizách a bez smlouvání. Současně si ale také předem opatřoval dostatečné množství náhradních dílů, aby se vyhnul závislosti na dodavatelích ze sovětského bloku. Podobně lukrativní byly i služby československých vojenských specialistů, kteří měli za úkol výcvik příslušníků pozemní armády a vojenského letectva. Na podzim 1977 musela být zavedena zvláštní opatření upravující podmínky vysílání stále rostoucího počtu československých expertů do Libye.
Další objednávky československé výzbroje včetně letadel přinesla Kaddáfího návštěva v Praze v červnu 1978. Když bylo podepsáno memorandum, informovali Libyjci, že se rozmysleli a že bojových vozidel pěchoty nechtějí jenom 200, ale raději rovnou 600. Do Československa libyjští zástupci jezdili na nákupy jako do jakéhosi zbrojařského supermarketu. V první polovině 80. let přesáhly libyjské požadavky na dodávky zbraní dokonce i československé výrobní možnosti. V září 1981 navštívil Libyi Gustáv Husák a o rok později přijel Kaddáfí znovu do Prahy. Chtěl další houfnice, 400 tanků T-72 a tisíc tanků T-55.
Islám vs. reálný socialismus Ironickým aspektem čím dál intenzivnějších československo-libyjských vztahů byla skutečnost, že si oba režimy ve skutečnosti v zásadních věcech nerozuměly. Ve druhé polovině 70. let Kaddáfí vyhlašoval svůj program „zelené revoluce“, který se pokoušel - spolu s islámem coby jeho hlavní inspirací - vnutit i svým východoevropským partnerům. Po vyhlášení revoluce zaslal do Prahy dopis navrhující, aby byl od nynějška pro komunisty posvátný prvomájový Svátek práce slaven 1. září, na výročí libyjské revoluce. Současně libyjský vůdce cítil potřebu ověřovat, že komunističtí funkcionáři myšlenkám jeho Zelené knihy správně porozuměli. Lakmusovým papírkem tohoto porozumění byla otázka, zda československá vláda dovolí vystavět v Praze mešitu. V roce 1980 kampaň vrcholila přeměnou libyjských velvyslanectví v „lidové úřady“. Na budově ambasády v Praze visely zelené vlajky a nápisy jako „Džamáhíríja je naděje lidstva“ a „Žádné strany, žádnou stranickost“. Aparát KSČ nebyl právě nadšen.
Československým zástupcům také neušlo, že i když se s nimi libyjský režim shoduje na odsuzování Izraele a Spojených států, ve skutečnosti jsou kontakty mezi řadovými Libyjci a občany komunistických států omezovány. Libyjská vláda například odmítala nabídky stipendií. Konzumace alkoholu představuje tabu v každém státě, kde je islám oficiálním náboženstvím, Libye však „suchý zákon“ prosazovala s nebývalou vervou. Kaddáfí v mnoha ohledech zapůsobil jako moderní sociální reformátor. V zemi prosadil koedukované školství a jeho kontroverzní ženská garda znamenala v místním kontextu ženy obléknuté do uniforem (tedy nikoli zahalené). V řadě jiných ohledů se však libyjský vůdce řídil tradiční etikou „muže z pouště“. Důvodem byla zjevně také obava, že by na morálku Libyjců negativně zapůsobily vysoké příjmy. Boj proti alkoholu se tak stal regulérní náplní činnosti místní policie.
S působením zástupců československé diplomacie a zvláště armády, v níž alkohol tradičně tekl proudem, se libyjský „suchý zákon“ samozřejmě příliš nesrovnával. Libyjské úřady byly ochotny tiše tolerovat konzumaci alkoholu, pokud se týkala zahraničních nemuslimů a pokud k ní docházelo na cizích ambasádách nebo tam, kde byli ubytováni zahraniční experti. Československé velvyslanectví si tak svou zásobu lihovin opatřovalo dovozem v diplomatických zavazadlech nebo dopravou autem z liberálního Tuniska, ani to však nedostačovalo. Ještě hůře na tom ale byli vojenští a zvláště civilní experti ze zemí sovětského bloku. Bývalý československý velvyslanec v Tripolisu Václav Jumr ve svých pamětech Panna diplomacie a paní politika věnuje více než dvě stránky popisu podomácké výroby piva, pro něž se na ambasádě ujal název Jumrovar. Dělníci polské firmy, která v Libyi získala zakázku na stavbu mešity, dokonce přímo na místě sestavili celou palírnu alkoholu - po jejím odhalení pak Polsko o kontrakt pochopitelně přišlo. Případy, kdy libyjské úřady odhalily prodej alkoholu místním občanům, patřily ke koloritu československé konzulární služby. Na jaře 1978 byli zadrženi dva experti obvinění z obchodu s alkoholem. Podobná kauza se opakovala na jaře 1983, kdy poblíž tuniských hranic alkohol vyrábělo a místním občanům prodávalo několik zaměstnanců Dopravních staveb Olomouc. Zakázané ovoce nejvíce chutná a navzdory zákazu existoval v Libyi černý trh s alkoholem, na kterém se za lahev lihoviny platilo až několik set dolarů.
I přes oficiální postoj pili alkohol i někteří vysoce postavení libyjští představitelé. Vysoce postavený funkcionář Omnipolu si získal přízeň několika libyjských důstojníků také tím, že do zvlášť označených zásilek se „speciálním materiálem“ (tedy výzbrojí) přibalil dle objednávky jednou několik lahví vodky, jednou rum, jindy karton whisky. Velvyslanec Jumr v memoárech připomíná někdejšího předsedu libyjské části společnosti československolibyjského přátelství ministra Hodu Bucharího. Když Bucharí na recepci dostal sklenici s nealkoholickým nápojem, ochutnal a zoufalým hlasem pronesl: „Proč?“ „Vše jsme rychle napravili,“ píše Jumr. „Fanda (šéf Omnipolu František Langer) mi stačil pošeptat, že Hoda miluje naši borovičku a že ji pro jistotu rovněž přivezl.“ Skandály a dluhy Ve druhé polovině 80. let se sešlo hned několik faktorů, které československým vztahům s Kaddáfím příliš neprospěly. Radikální libyjská politika, zahrnující poskytování podpory hned několika teroristickým skupinám na Blízkém východě i jinde, vyvolala důraznou odezvu Západu. V dubnu 1984 přerušila diplomatické styky s Libyí Velká Británie, v dubnu 1986 bombardovalo v odpovědi na bombový útok na americké vojáky v Berlíně několik vybraných cílů na libyjském území letectvo Spojených států. Kaddáfího věčné aféry jako například zadržení lodi převážející československé výbušniny z Libye Irské republikánské armádě v říjnu 1987 nebo exploze letadla nad skotským Lockerbie se do atmosféry sovětské perestrojky opravdu nehodily. Československé vedení pochopitelně ze všeho nejvíc znepokojily opožďující se splátky libyjského dluhu, zaviněné jednak poklesem cen ropy, jednak politickými důvody. V roce 1988 dokonce komunistické Československo prodalo část svých pohledávek vůči Libyi jihokorejské firmě Daewoo. Oficiální politické kontakty sice pokračovaly dál, ale srdečnost vůči někdejšímu lukrativnímu zákazníkovi byla pryč. Libyjští funkcionáři naproti tomu dávali najevo svou nespokojenost s postupnou liberalizací poměrů v sovětském bloku, protože se tak přece „narušuje přirozené antiimperialistické spojenectví“. Na rozdíl od jiných diktátorů třetího světa, jejichž režimy byly s Moskvou provázány mnohem bezprostředněji, ale nakonec přežil rozpad bipolárního světa Kaddáfího režim o celých dvacet let.
***
Celkový objem československých zbrojních dodávek do Libye za léta 1970-1976 přesáhl čtyři miliardy korun Do Československa libyjští zástupci jezdili na nákupy jako do jakéhosi zbrojařského supermarketu. V první polovině 80. let přesáhly libyjské požadavky na dodávky zbraní dokonce i československé výrobní možnosti.
Po vyhlášení revoluce zaslal Kaddáfí do Prahy dopis navrhující, aby byl od nynějška pro komunisty posvátný prvomájový Svátek práce slaven 1. září, na výročí libyjské revoluce
O autorovi| KAREL SIEBER, Autor vydal spolu s Petrem Zídkem knihu Československo a Blízký východ v letech 1948-1989.
