Jedna ze tří hlavních křesťanských poutí (vedle jeruzalémské a římské). Nebeská hvězdná cesta. První evropská kulturní trasa. Cesta zasvěcení. Malá smrt. Putování do Santiaga de Compostela, k hrobu apoštola Jakuba, staršího syna rybáře Zebedea, má rozmanitá jména, rozmanité důvody a podstupují ho lidé, které by jinak těžko něco spojilo. Přesto se všichni poutníci, kteří vydali o svém zážitku z této cesty zprávu, shodují na tom, že se od prvního kroku stali členy jakéhosi tajemného společenství, v němž panuje soudržnost a solidarita. I ta má ovšem své meze: stejně jako naděje, že na konci cesty je člověk jiný než na jejím začátku, a stejně jako naděje na zázrak. Ale už sám fakt, že se každý rok desítky tisíc lidí ze všech koutů světa, věřících (v ledacos) i nevěřících, rozhodnou podstoupit tuto malou smrt (mnozí skutečně cestou zemřou), je tak trochu zázračný.
Poutníci a poutnice O tom, že fenomén svatojakubské cesty neminul ani Česko, svědčí desítka titulů vydaných jen za poslední desetiletí. Jejich řadu zahajuje dvousvazková Ultreia Zdeňka Susy (název pochází ze staré poutnické písně), mapující tři etapy cesty, kterou autor podnikl, pěšky a na kole, se svým synem Pavlem v letech 1991-1993. Jejich „sponzorem“ byl salvátorský evangelický sbor a jejich první kroky vedly do pražského kostela svatého Jakuba a pak do Týnského chrámu: „Týnský kaplan Jiří Kusý se zdá být dojat, zřejmě se mu poutníci z jiné křesťanské denominace nehlásí často. Do naší knihy připojuje: ,Naše farní společenství v chrámu Matky Boží před Týnem provází vaši pouť modlitbou a požehnáním. Vaše sestry a vaši bratři ve společenství jednoty a Lásky...‘“
Kdo by očekával, že taková idyla křesťanské soudržnosti provází všechny poutníky, bude při četbě dalších knih překvapený. Dokonce ani knězi, jezuitovi Františku Líznovi, který zahájil svou pouť rovněž v srdci Čech, na Svaté Hoře, se nedostalo všude vřelého uvítání a paradoxně nejvíce odmítnutí zažil „mezi svými“. Na otázku v úvodním rozhovoru ke knize Musím jít dál -4 404 286 kroků P. Františka Lízny za svatým Jakubem, jaký největší užitek mu pouť přinesla, odpovídá: „Kromě jiného jsem zažil pocit opuštěnosti, odmítnutí, zimu, horko, hlad i žízeň. Byla to cenná zkušenost. Mohl jsem tak víc pochopit situaci bezdomovců...“ Pocit bezdomovectví, vyvrženosti se vrací i ve vzpomínkách reportérky Pavly Jazairiové Cestou hvězdy. Společně s Jiřím Hůlou zvolili „Francouzskou cestu“ ze St. Jean de Port, respektive Roncesvalles, její zkušenost je tedy omezená především na Španěly, pro něž jsou zřejmě dnes poutníci do Compostely hlavně vítaným zdrojem příjmu. Její zpráva je ve výsledku spíš pochmurným svědectvím o civilizačních hrůzách, které se zřejmě v pěším rytmu a ve světle starých poutnických legend vyjevují dramatičtěji než v rutinní každodennosti.
Německá cestovatelka Carmen Rohrbach, jejíž kniha Svatojakubská cesta vyšla česky před dvěma roky, putovala po stejné, 800 kilometrů dlouhé trase sama a většinu nocí strávila pod širým nebem, takže byla na rozdíl od Jazairiové ušetřena zklamání ze společného nažívání poutníků. Rovněž setkání s místními obyvateli počítá v závěrečné rekapitulaci k těm nejsilnějším zážitkům: „Necítila jsem se v žádném okamžiku v ohrožení a věřím, že nikde v Evropě není možno jít tak bezpečně jako na poutnické cestě. Pro domácí obyvatele je poutník pořád ještě něco jako svatá osoba, kterou obdivují a vůči níž jsou pohostinní. I žena požívá této ochrany svaté aury a nikdo ji neobtěžuje. Ovšem to platí jen pro venkovské oblasti, nikoliv pro silnice do měst a hlavní silnice...“ Zázraky a politika Převažující žánr cestovník deníků a reportážních vzpomínek, mezi něž lze zařadit i tituly Cesta do Compostely Ivana Kolmana a Jiřího Šťourače (1999), Španělskem od jihu k severu. Quo vadis, poutníku? Bohumila Štěpána Müllera (2003), Z Lurd do Santiaga Mirky Čížkové (2005) a Cesta, která nekončí bratrů Ramíkových (2008), rozšířil letos vydaný bedekr Svatojakubská cesta Miluše Válkové a Zuzany Churanové. Ten, podobně jako slavná Liber peregrination (Kniha poutníka), sepsaná francouzským mnichem Aymericem Picaudem v polovině 12. století, shromažďuje cenné rady a postřehy podložené vlastní zkušeností. Vzhledem k aktuálním potřebám a motivacím dnešních poutníků v něm nenajdeme podrobně vypsané osudy svatých mužů, jejichž hroby lemují cestu, zázraky, které svatý Jakub během staleté tradice poutí na svých věrných vykonal ani varování před loupežníky číhajícími na měšce putujících kajícníků. Ale díky osobnímu zaujetí, důvěrné znalosti prostředí a historických pramenů se pěkně vypravená Svatojakubská cesta vymyká rutině komerčních průvodců a případným adeptům poskytne inspiraci i potřebné informační zázemí.
Picaudův průvodce představuje i důležitý historický mezník v dějinách poutí ke hrobu apoštola. Je součástí Codexu Calixtinus, souboru textů, jejichž sepsání podnítil papež Kalixt II., aby jeho prostřednictvím posílil roli svatého Jakuba jako ochránce křesťanů na území se značným vlivem islámu. V 8. století ovládali muslimové téměř celý Pyrenejský poloostrov a objevení hrobu svatého Jakuba v roce 1813 představovalo pro tehdejší křesťany něco jako Boží požehnání k boji. Asturský král Alfons II. dal na místě označeném poustevníkem Pelayou zbudovat baziliku. V roce 844 už svatý Jakub pomohl v bitvě u Clavija asturskému králi porazit muslimské vojsko a stal se patronem reconquisty, během níž se postupně jednotlivá území dnešního Španělska vracela pod vládu křesťanů. V 11. století bylo dobyto Toledo, Cid osvobodil Valencii. V té době už je kult sv. Jakuba, který byl popraven v Jeruzalémě okolo roku 41 a o jehož další osud se dodnes přetahují legendy s historickými prameny, natolik silný, že k jeho ostatkům putovali křesťané ze všech koutů Evropy.
Duchovní význam svatojakubské pouti pro tehdejší křesťany je dnes těžko zprostředkovatelný, ten ekonomický a politický lze přiblížit prostou analogií se současnými projekty ziskových i neziskových organizací, které se ve jménu služby poutníkům pokoušejí ukousnout něco z tučných grantů. Ďábel u hrobu svatého Jakuba Ačkoliv dnešní poutníky dělí od těch prvních deset století, na jejich výbavě se toho příliš nezměnilo. Musejí mít kvalitnější obutí, protože šance, že cestou narazí na ševce, je mizivá. Zkušenost Františka Lízny ale dokazuje, že i nejmodernější technologie produkující nákladné treckové vybavení selhávají, když jsou jejich produkty vystaveny několikaměsíčnímu provozu: „V Santiagu jsem si zmateně koupil nové a velmi drahé boty značky Mephisto (162 eur)... Mephisto znamená ďábel, a tak jsem si řekl: Půjdu s novými botami do katedrály a donutím ďábla pokleknout u hrobu sv. Jakuba.“ Jako nezbytnost se ukazuje i poutnická hůl: kdysi sloužila k zavěšení tykvice s vodou a také na odhánění vlků, jako opora při chůzi je využívána dodnes. Malou mošnu nahradily velké batohy, možná i proto, že ubylo příležitostí ke koupání v nekontaminované vodě a vzrostly hygienické potřeby.
Středověký poutník se ovšem vydával na cestu s vidinou úplně jiné čistoty. Jak absurdně by mu asi zněla otázka: Jaký je důvod vaší pouti? Duchovní, kulturní a historický, nebo sportovní? Tu dnes musí zodpovědět v tzv. poutní kanceláři každý, kdo chce získat credential, průkaz na razítka dokumentující průběh jeho cesty do Compostely. Těžko odhadnout, kolik z těch dvaceti tisíců lidí ročně volí první možnost, která přitom zdaleka neznamená to, co kdysi. Knihy Pavly Jazairiové, Carmen Rohrbach a P. Františka Lízny do jisté míry naplňují předpoklady duchovní motivace v tom nejširším slova smyslu, přičemž první z jmenovaných se prezentuje jako ateistka a druhá jako mimokonfesně věřící. V kontextu tradičně katolického fenoménu mají jejich postoje samozřejmě určující vliv na reflexi celé pouti.
Líznovo putování za svatým Jakubem má od počátku do konce jasný řád, který se obráží i ve struktuře jednotlivých deníkových záznamů: výchozí a cílové místo, údaje o čase chůze, obtížnost etapy, počet kilometrů, jméno vylosovaného člověka, za nějž se ten den kněz modlí, vyúčtování výdajů. Následující text pak lakonicky rekapituluje průběh cesty, místo sloužení mše, reakce na prosbu o azyl, kvalitu stravy a noclehu. Ve srovnání s emocionálně vypjatými a zevrubnými popisy přírodních a architektonických zajímavostí obou žen působí Líznův deník poněkud zemitě, ne-li přízemně. A přesto jeho zpráva o svatojakubské pouti nakonec mnohem intenzivněji zprostředkovává čtenáři neopakovatelnost podstoupené zkušenosti jako zážitku povýtce duchovního, dokonce zázračného.
Při četbě Jazairiové i Rohrbach se naopak nelze ubránit pocitu, že jejich kroky vede trochu nabroušená výzva: Tak se ukaž, ty svatá cesto, dlážděná legendami a zázraky! I ony musely podstoupit útrapy, které jsou v lecčem srovnatelné s úskalími, jež musel překonávat středověký člověk, absolvovaly cestu plnou bolesti a odříkání, ale nad jejich úvahami se stále vnucuje otázka, jaký smysl má takové horizontální úsilí, když je zbaveno všech vertikál a transcendentál.
Pouť do Santiaga dnes vyznačují turistické značky se symbolem mušle, ale dá se tam dojít i bez nich, když člověk sleduje Mléčnou dráhu. Je to pouť mezi nebem a zemí, a kdo ztratí tuto spojitost ze zřetele, snadno zabloudí. Ať už v Compostele jsou či nejsou skutečné ostatky apoštola Jakuba, kdo se tam jednou vydá, stává se součástí legendy. A ta má svá pravidla, která možná nekopírují zavedené hranice mezi realitou a fikcí, ale na této trase platí. A tak si každý, i ten kulturně-historicky či sportovně založený poutník, z cesty do Santiaga nakonec něco odnáší.
Carmen Rohrbach se na cestu vydala mimo jiné proto, aby se vyléčila z nepovedeného vztahu a ujasnila si, jak vlastně žít dál. Svou Svatojakubskou cestu uzavírá rozhodnutím: „Chci jít cestou, která bude jenom moje a může být jenom moje. Během své životní pouti chci potkávat lidi, ale nemohu nikoho následovat a nechci nikomu dovolit, aby následoval mne...“
Pavla Jazairiová si odvezla domů fenu bretaňského ohaře, která by bez jejího zásahu nejspíš skončila uvázaná na krátkém řetězu či na smetišti. A také spoustu více či méně příjemných zážitků z dalšího koutu světa: „Vzpomínám na odpadky a graffiti u Hory radosti. Mladí lidé bez zázemí, bez perspektivy, krutost ke zvířatům, peníze, auta a restaurace, lhostejnost - mám všeho dost, chci odtud. Vrátit se domů, kde si události sama vytvářím a mám je pod kontrolou.“
František Lízna si z pouti přivezl ďábelské boty a autentickou zkušenost hladovějícího člověka bez střechy nad hlavou. Pro jeho službu mezi lidmi na okraji společnosti je to opravdu dar z nebe.
Společně s dalšími texty věnovanými fenoménu svatojakubské pouti vytvářejí zkušenosti těchto tří poutníků věrohodnou představu. Nabízejí obrazy zázraků a krásy i zklamání, odmítání a bolesti. Ten, kdo se rozhodne vydat po cestě hvězdy, se tedy nemůže vymlouvat na nedostatek podnětů a informací. A pro ty, kteří prahnou po čistotě, je tu navíc ještě jeden důvod, proč neotálet: zmíněný papež Kalixt II. ustanovil pro roky, v nichž připadá svátek sv. Jakuba (25. červenec) na neděli, milost úplného odpuštění hříchů. Takže už příští rok!
***
Musím jít dál. 4 404 286 kroků P. Františka Lízny za svatým Jakubem Jan Mazanec (ed.) Vydalo nakladatelství Cesta, Brno 2006. 206 stran. Svatojakubská cesta Carmen Rohrbach Vydalo nakladatelství P. R. A. A., Dolní Dvořiště 2006. 262 strany. Cestou hvězdy Pavla Jazairiová Vydalo nakladatelství Radioservis, Praha 2005. 221 strana. Svatojakubská cesta Miluše Válková, Zuzana Churanová Vydalo nakladatelství Karpana, 2009. 232 strany.
V Santiagu jsem si zmateně koupil nové a drahé boty značky Mephisto (162 eur)... Mephisto znamená ďábel, a tak jsem si řekl: Půjdu s novými botami do katedrály a donutím ďábla pokleknout u hrobu sv. Jakuba. František Lízna katolický kněz
O autorovi| Markéta Kořená, literární historička
