Nad obcí Šajkovac zhruba čtyřicet kilometrů od kosovského hlavního města Priština do tmy svítí areál místní vodárny, který od roku 2002 slouží jako základna pro české a slovenské vojáky sloužící v mírové misi KFOR. Zahraniční vojáci jej v legraci přezdívají Šajkatraz – protože vypadá jako nedobytná pevnost Alcatraz. Je v nadmořské výšce 720 metrů.
Při pohledu z vesnice vypadá kopec jako opuštěný, ale září jako bílá koule. Uvnitř základny, kde přebývá přes pět set vojáků, však panuje čilý ruch. V nedávné době k pozemním“ jednotkám přibyli i vrtulníkáři, takže co chvíli se nad Šajkovacem nese burácení českých vrtulníků.
Návštěvníka při příjezdu k areálu nenechá nic na pochybách, že se blíží k vojenské základně. Všude okolo betonové zátarasy pomalované žluto černými pruhy.Zhruba sto metrů od vjezdové brány musí zastavit.
Teprve až se rozsvítí zelené světlo na semaforu, může řidič přijet blíž k hlídce. Nejdřív však musí prokličkovat mezi mohutnými betonovými kužely, které jsou rozmístěny tak, aby případný sebevražedný útočník nemohl své auto rozjet příliš rychle a bránu do základny prorazit. Každý návštěvník a vracející se voják, musí zastavit u ozbrojené hlídky, která důkladně zkontroluje jeho povolení k vjezdu a samozřejmě prohlédne auto, jestli pod ním náhodou není výbušnina.
Zázemí si vojáci pochvalují. „Dá se říct, že je na úrovni základen, které mají ostatní státy NATO. Za ta léta je vidět obrovský posun,“ říká Tomáš Daněk, který minulý týden přijel na svou šestou půlroční misi. Na první byl v roce 1992 v Srbské Krajině, což je dnešní území Chorvatska. „Tenkrát se standardně spalo ve stanech. O kontejnerech, z nichž je dnes postavena většina základen, se nám ani nezdálo. Teprve ke konci působení v Srbské Krajině se objevily první kontejnery,“ vzpomíná Daněk, který je vrchním praporčíkem, tedy jakousi spojkou mezi mužstvem a velitelem.
„Když se tedy objevily první kontejnery nebo buňky, tak to byl nevídaný luxus, ale byly postaveny na louce a když zapršelo, tak jsme se brodili v bahně,“ říká. Za největší „vychytávku“ se tehdy považovalo, když byl mezi obytnými kontejnery vysypán štěrk. Dnes jsou mezi jednotlivými kontejnery, které proslavil přestěhováním Romů z Jeseníku místopředseda vlády Jiří Čunek, prkenné podlahy a chodby zakrývají střechy. V kontejnerech, z nichž některé jsou i klimatizované, jsou pokoje, ošetřovna, záchody, sprchy, kanceláře velitelství, jídelna i kuchyně.
Pokrok je vidět i v zajištění bezpečnosti. Dřív se vojáci spoléhali především na plátěné pytle vysypané pískem a opevnění, které si sami postavili. Dnes jim práci ulehčují speciální drátěné valy, které se jen roztáhnou, vyplní látkou a bagr do nich nasype výplň, která má zastavit případné kulky. Stejné drátěné koše využívají stavbaři při zpevňování silnic, nebo při stavbě dlouhých zdí.
Jídlo je základ
Právě jídla se týká také jedna z vývojových změn. „Dřív to bývalo tak, že po večeři se jídelna zamykala a vojáci, kteří měli v noci hlad měli prostě smůlu. Pokud si tedy nezajistili dostatečné zásoby,“ říká Jan Kučera, který je na své třetí misi. To podle něj vedlo k tomu, že se na pokojích hromadily zbytky jídla a pak se zbytečně vyhazovaly. „Dnes je jídelna otevřená nonstop a když někoho přepadne hlad v jednu v noci, tak si může pro cokoliv přijít. Stejně to platí i pro vojáky, kteří musí uprostřed noci na plánovanou patrolu. Prostě přijdou uvaří si kafe, nebo čaj, nají se a jedou,“ pochvaluje si stávající systém Kučera.
Kuchaři se snaží jídelníček obměňovat, aby se vojákům nepřejedl. Obecně lze říct, že je velmi podobný standardnímu českému jídelníčku. Jen večeře je dvakrát do týdne – ve středu a v neděli studená. K obědu samozřejmě patří polévka a hlavní jídlo, k tomu salát a také ovoce. Zajímavostí je, že kuchaři vaří vždy o něco více jídla. Může se totiž stát, že se na naší základně objeví vojáci z jiných armád KFOR. „Pokud jedou okolo a nestíhají se stavit na svou základnu na oběd, či večeři, tak se nají u nás.
Musí se jen zapsat do příslušného sešitu a je to. Armády si to pak vyúčtují mezi sebou. Systém funguje i naopak. Jen se musí čeští vojáci dopředu odhlásit, že nebudou jíst na domácí základně, aby se za jídlo neplatilo dvakrát.
Na Šajkovaci neexistuje všeobecný budíček, ale příznakem blížícího se rána je zpěv muezínů z nedalekých mešit, kteří se modlí k Alláhovi s východem slunce. Nástup oholených vojáků ve vyleštěných kanadách na snídani je v sedm ráno. „Po snídani jdeme do práce,“ vysvětluje další voják Petr Vystavil. Práce v jeho podání znamená buď výjezd ze základny na patrolu, nebo údržbu techniky. „Standardně končíme v šestnáct hodin a pak máme volno, které každý využívá podle sebe,” dodává Vystavil.
Pokud jsou vojáci na patrole, mohou se vrátit o několik hodin později, nebo také za několik dnů, což záleží na úkolu, který dostanou od svého velitele. „Hlavním cílem patrol je pozorovat, co se ve svěřené oblasti děje. Naše práce by se dala přirovnat k činnosti policejní hlídky, která neplní konkrétní úkol, ale jen pozoruje a případně zasáhne,“ vysvětluje Tomáš Daněk . Jedním z největších problémů je nelegální těžba dřeva a přechovávání zbraní.
Po čtvrté hodině odpoledne na základně řídne provoz mužů a žen oblečených ve stejnokrojích a začínají se objevovat sportovně oblečení obyvatelé, z nichž řada běhá kolečka v areálu. „Jsou i jiné trasy mimo základnu, ale tam se může jen za světla, proto hodně z nás běhá kolečka v areálu. K dispozici máme i dvě posilovny, hřiště na volejbal a nohejbal, stůl na ping pong a provizorní krytou halu, kde se dá hrát několik sportů,“ dodává Daněk.
Na Šajkovaci je k dispozici i videopůjčovna a knihovna, kterou spravuje psycholog kontingentu. Nezbytnou součástí volných večerů je sledování televize. Po celé základně je rozveden televizní signál, takže pokud si vojáci koupí televizi, mohou ji sledovat dle libosti. K dispozici jsou všechny české kanály a také řada zahraničních programů, které nabízejí kabelové televize.
Půlrok na misi se dá vydržet. „Pokud člověk neleží a nepřemýšlí nad tím, že by mohl být doma, nebo podobně, tak mu to uběhne celkem rychle. Hlavně je to příležitost, jak si vyzkoušet věci, které jsme trénovali v Česku,“ shodují se vojáci. Nad tím, jestli pojedou nebo nepojedou do mise nepřemýšlejí. „Je to naše práce. Když jednotka, ve které sloužíme je vyslána, musíme jet. Je to vlastně taková delší služební cesta,“ dodávají.
Život jim zpříjemňuje i to, že na základně je český telefonní signál. Tedy jen pro vojenské služební telefony, ale je. V reálu to znamená, že vojáci mohou volat domů za stejné ceny, jakoby byli v Česku. Používání telefonů má však svá pravidla. Dopoledne se vyřizují služební hovory a po práci ty soukromé.
