Dálnice byla zase samá uzavírka, jak to tak na jaře bývá, ale provoz byl naštěstí, možná díky už panující krizi, minimální. Takže za tři a půl hodiny byla Praha. Tedy za čtyři, protože u Brna jsem se zastavil v KFC. To už v tu chvíli bylo plné lidí v českých i slovenských dresech mířících do na pražskou Spartu. Plácali se po zádech, mile hecovali, vypadalo to přátelsky.
Zcela jinak to ale bylo před půl devátou na stadionu Sparty. Chvíli poté, co jsem se s dvanáctiletým Jakubem a osmiletým Adamem usadil do převážně slovenské řady, si totiž za námi sedla skupinka hlasitých, pivem a kořalkou na metry páchnoucích Čechů. Asi padesátiletého slovenského fanouška vedle nás, který si z nadšení zatroubil na malou umělohmotnou trubku, začali hned urážet. Trubku mu vytrhli z ruky, zlomili a zahodili, doplnili to strkáním, obscénními gesty a nadávkami. „Ty tatranský kok.. jeden zajeb...,“ byla ještě jedna z těch neslušnějších.
Marně jsem se z prostředku řady rozhlížel po pořadatelské službě, marně žádal ty české krajany o trochu ohledu. Slovák se držel, ale i on měl nervy napnuté k prasknutí, takže od rvačky, která by skončila v krvi, chybělo jen velmi málo. Fanouškovské československé peklo pokračovalo celý zápas, ty nejhorší nadávky padaly z české části našeho sektoru v kadenci tak jedna za deset vteřin. Já i kluci jsme samozřejmě fandili Čechům, dvanáctiletý Kuba druhý a vítězný gól Slováků oplakal. Ale v duchu jsem to těm Slovákům vedle nás přál. Na rozdíl od mých opilých, tím nejhorším možným způsobem se nadřazujících českých krajanů, se totiž chovali sportovně, uznávali kvality soupeře, prostě skuteční fandové.
A na konci jsem sám sobě říkal, že je vlastně zázrak, že jsme se v roce 1992 rozdělili v klidu, bez války. Protože kdyby tehdy dostali šanci takoví Češi, jaké jsem zažil ve středu večer, tak by asi tekla krev. Nejen ve fotbalových ochozech.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
