Byla Itálie časů studené války demokracií? Ano. Byla ale demokracií západního typu? Tady musíme váhat. V USA, Německu či Velké Británii se u moci na základě výsledků voleb střídala pravice s levicí. Itálie nic takového nepoznala – až do roku 1994. Ne že by na Apeninském poloostrově scházely silné, dobře organizované a strukturované politické strany různorodého ideologického zaměření. Jenže komunisté a neofašisté byli pro vládnutí zcela nepoužitelní. Více než 35 procent parlamentních mandátů bylo nesystémových a nestátotvorných.
Důsledky tohoto zablokovaného politického spektra známe: dominovala Křesťanská demokracie, později se přidali socialisté. Volby mohly dopadnout jakkoliv, ale moc měli neustále stejní lidé. Vlády většinou nepadaly kvůli věcným neshodám, ale stávaly se oběťmi mocenského boje jednotlivých stranických frakcí. Italský paradox spočíval v tom, že kabinety se střídaly jak na běžícím pásu, avšak zasedaly v nich stále stejné tváře.
To časem nutně vedlo k masové korupci a klientelismu. Když byli z toho všeho křesťanští demokraté a socialisté začátkem devadesátých let usvědčeni, systém se zhroutil. Ve stejné době také přestaly existovat bariéry, které z vládní politiky vylučovaly komunisty a neofašisty. Ti první se po pádu berlínské zdi začali měnit ve standardní sociální demokraty, vůdce oněch druhých Gianfranco Fini zahájil přerod hnutí v pravicově konzervativní stranu.
Italská realita ale byla opět paradoxní: politický systém se odblokoval, avšak jeho hlavní pilíře se zároveň s tím zhroutily pod náporem protikorupční akce Čisté ruce. Především napravo od středu, na troskách Křesťanské demokracie, se otevřelo nevídané politické vakuum. Zaplnil ho miliardář s odzbrojujícím úsměvem, spornou minulostí a nevídaným politickým instinktem: Silvio Berlusconi.
S opozicí se nemluví Díky svým rozsáhlým finančním zdrojům Berlusconi vybudoval stranu Vzhůru Itálie a kampaň postavil na obavě lidí z vítězství jen nedávno reformovaných komunistů. Spojil se s postfašisty (záhy změněnými na přijatelnou Národní alianci) a Ligou severu a ve volbách v roce 1994 zvítězil. Jeho vláda pro vnitřní spory vydržela jen sedm měsíců, ale přesto byla v dějinách italské politiky něčím nevídaným: tvořily ji strany napravo od středu, v tomto smyslu tedy byla jasně vyhraněná.
Berlusconiho, jak on sám říká, „vstup na hřiště“ nemohl zůstat bez odezvy na levici. Vzniká Olivovník v čele s profesorem ekonomie Romanem Prodim, spojenectví sociálních demokratů a levého křídla bývalé Křesťanské demokracie. Bipolární duel pravého a levého středu od té doby italské politice dominuje. V roce 2001 volby znovu vyhrává Berlusconi, v letech 1996 a 2006 je úspěšnější Prodi.
Itálie se tedy konečně stává standardní demokracií, chtělo by se říct – u vlády se střídá pravice a levice. Něco na tom je, jenže italský bipolarismus je deformovaný, někteří italští politologové mu říkají „primitivní“.
To, co si italské reality nepříliš znalá cizina personifikuje do souboje Berlusconi–Prodi, je ve skutečnosti duelem nesmírně složitým: na pravém i levém středu existuje velké množství stran a straniček, jejichž zájmy k sobě leckdy mají nesmírně daleko. Kandidují společně jen proto, aby ve volebním fotofiniši nepřátelské uskupení předstihly.
Vítězný blok pak vládne, přičemž si počíná zhruba následovně: opozice není partnerem, ale nepřítelem, se kterým se nemluví – italská politika je tedy nesmírně polarizovaná. Vláda sama pak má díky zmiňované heterogennosti velké problémy se na čemkoliv dohodnout.
To je stručná bilance tak zvané druhé republiky, tedy let 1993 až 2008. Díky střídání pravice a levice u moci a odblokování politiky se jedná o nepopiratelný pokrok oproti letům předcházejícím. Zjevné jsou ale i vady, které vládě v důsledku znemožňují vést jasnou politiku – ať už pravicovou, nebo levicovou. Ato za situace, kdy italská ekonomika už několik let prakticky stojí a reálné příjmy širokých vrstev se snižují. Země potřebuje reformy, na tom se shodují snad všichni.
Od druhé republiky k třetí Letošní volby v tomto směru Italům daly jistou naději. Existují komentátoři, podle kterých jsme svědky začátku třetí italské republiky. A zase je u toho Berlusconi.
Jeho nový soupeř Walter Veltroni se rozešel s Prodiho dědictvím a odmítl se v zájmu porážky mediálního magnáta spojit s každým; odvrhl tedy komunistické a socialistické straničky a jeho Demokratická strana kandidovala (téměř) samostatně. Berlusconi reagoval spojením strany Vzhůru Itálie s Národní aliancí, čímž vznikl Lid svobody. Dvě největší formace dohromady získaly na 70 procent hlasů – věc v Itálii po roce 1989 nevídaná.
Že by konec rozdrobenosti a přechod k systému dvou stran? Možná, ale obě velká uskupení zůstávají vnitřně heterogenní, takže můžeme čekat, kdy vypuknou konflikty. Nadějněji vypadá následující scénář: Itálie nutně potřebuje institucionální i hospodářské reformy a programy pravého a levého středu se v tomto směru příliš nelišily. Berlusconi i Veltroni už také vyslovili ochotu v základních otázkách spolupracovat. Konec polarizace politiky na ostří n o ž e ? Italové si nepřejí nic jiného.
O autorovi| Ondřej Houska, zpravodaj Českého rozhlasu 6 v Itálii
