Dnes o diskusi o totalitarismu
v českých dějinách Existovala v nejnovějších českých dějinách epocha totalitarismu? Pro laické veřejné mínění postrádá tato otázka smysl: „totáč“ přece skončil až v roce 1989 „sametem“. Také politický mainstream má o věci jasno: v zákoně o Ústavu pro studium totalitních režimů je „období komunistické totalitní moci“ vymezeno daty 25. únor 1948 a 29. prosinec 1989 (léta 1938–1945 jsou pak označena za „dobu nesvobody“).
Problém ale nastane, pokud začneme věc zkoumat z pohledu sociálních věd, v jejichž rámci byly teorie totalitarismu vypracovány (jejich klasiky jsou především Hannah Arendtová, Carl J. Friedrich, Zbigniew Brzezinski a Raymond Aron). Málokterý historik či sociolog by souhlasil s tezí, že komunistický režim v Československu byl totalitní od první do poslední minuty své existence, a to bez ohledu na to, zda je vyznavačem spíše Friedricha, nebo Arona. Nikdo se však doposud nepokusil uceleně a podrobně srovnat teorie totalitarismu s politickou a sociální praxí. Určitý úvod do přemýšlení o této věci představuje poslední, monotematické číslo časopisu Soudobé dějiny (s vročením 4/2009).
Soudobé dějiny sympaticky pojaly celou věc jako diskusi nad provokativním textem sociologa Miloše Havelky Srovnání nesrovnatelného. Havelka vymezuje „totalitaristickou periodu moderních českých dějin“ lety 1938–1956. Všímá si tedy především kontinuity, která spojuje druhou republiku, protektorát, třetí republiku a stalinský režim. V únoru 1948 nevidí zásadní zlom: pro široké vrstvy znamenal jen „radikalizaci stávajících poměrů“ či „naplnění jejich potencí“, ale nic „překvapivého či kvalitativně odlišného“. Havelkovy teze ilustruje historik Jan Dobeš dalšími příklady, zejména pojetím práce a rolí kultury, které od druhé republiky mají stále více kolektivistický nádech. Byť úplně nesouhlasí s Havelkovým pojmovým aparátem, konstatuje o letech 1938–1956, že „nikdy ve svých dějinách se česká společnost nezměnila tak hluboce v tak krátké době“.
Havelkova koncepce má řadu nedostatků, na které někteří diskutující poukazují: rok 1956 není výrazný mezník, represivní charakter režimu po Chruščovově projevu příliš nepovolil, navíc po Maďarsku a Suezu následovala další utažení šroubů. Jak nazvat Novotného režim a normalizaci Havelka neřeší, někteří diskutující razí s odkazem na Václava Havla či Juana Linze pojem „posttotalitarismus“. Tento výraz ovšem považuje např. Petr Pithart za „kapitulaci před vůbec nejdůležitější otázkou: proč a jak se mohl zjevně neefektivní, nepřesvědčivý a nespravedlivý režim udržet tak dlouho a proč dosud vyvolává tolik nostalgie“.
Historik Jan Pauer označuje „familiérně shovívavý totáč“ za „symbol ne-uvažování o komunistické minulosti“. Většina společnosti asi skutečně o tomto problému uvažovat nechce, dlouhou dobu se však hlubším úvahám vyhýbali i sociální vědci. Havelkův článek a diskuse, kterou vyvolal, jsou snad blýskáním na lepší časy: jeho vymezení „totalitaristické periody českých dějin“ by mohlo zahájit demontáž konvenční periodizace naší minulosti, v níž jsou druhá a především třetí republika skoro demokratickými systémy. Tato koncepce, která vychází z politických zájmů držitelů moci po roce 1945 a 1989, nemůže při hlubším rozboru obstát.
***
Historik Jan Pauer označuje „familiérně shovívavý totáč“ za „symbol ne-uvažování o komunistické minulosti“
O autorovi| redaktor Orientace
