Česko vneslo v posledních dnech srpna svůj osobitý vklad do velké „špionské hry“. Zveřejněním informací o vyhoštění dvou ruských diplomatů z Prahy povýšilo již několik měsíců trvající napětí ve vztazích mezi Moskvou a Severoatlantickou aliancí do vyšší dimenze tím, že jí dodalo rozmáchlý politický rozměr. „Musíme zakročit proti zpravodajským aktivitám proti českému státu důsledně a tvrdě. Nejsme už ruská kolonie,“ kvitoval postup vlády, který byl předznamenán ještě za jeho funkčního období, expremiér Mirek Topolánek. A českou sebestřednost stvrdila i mediální citace výroku ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který měl prohlásit, že jde o „další českou provokaci“, v narážce na snahu Česka o vybudování amerického radaru na jeho území.
Poněkud jiné, a to zcela „nečeské“, konotace spojují s kauzou zahraniční analytici. Rozhodnutí Prahy o vyhoštění Rusů vnímají coby součást dlouho zvažovaného plánu reakce NATO na skutečnost, že Moskva naverbovala vysokého činitele estonských bezpečnostních orgánů Hermana Simma, který jí poskytl tajné informace o vojenských technologiích aliance. Estonec byl zadržen již koncem loňského roku kvůli svému kontaktu s portugalským občanem známým pod krycím jménem „Ježíš“, který byl již delší dobu v hledáčku západních rozvědek. Prvním známým opatřením přijatým na základě Simmova výslechu bylo vypovězení dvou ruských diplomatů z Bruselu, druhým se stal čerstvě medializovaný krok Prahy.
Český rybníček a oceán ruské špionáže V této souvislosti má i dosti odlišný význam Lavrovův výrok. Ve skutečnosti totiž mluvil bez bližšího upřesnění pouze o „další provokaci“, což je zavedený slogan, který oficiální Moskva užila v reakci na podobná opatření bruselské centrály NATO, ale třeba i s tím nesouvisející kroky Kanady, Gruzie, Ukrajiny... Snaha napojit český rybníček zbavený dvou dravých štik (a mohlo jich být i více, významně připomínají domácí experti) na oceán ruské špionáže působí v tomto kontextu poněkud nepatřičně.
V důsledku specifického českého přístupu se ztrácí širší pohled. Faktem totiž je, že ruské zpravodajské služby (především vojenská GRU a „civilní“ SVR) zintenzivnily své aktivity po nástupu bývalého ruského prezidenta (a nynějšího premiéra) Vladimira Putina k moci. Skandály z prvních let jeho vlády, jako bylo vyhoštění desítek ruských diplomatů v roce 2001 (Moskva reagovala reciprocitou, která se dotkla 46 Američanů), byly do značné míry dozvuky činnosti tajné služby někdejšího Sovětského svazu, zhruba od roku 2003-2004 ale již nová vlna aktivity ruských zpravodajců na Západě plně souvisí s Putinovou politikou. Své o tom vědí kromě Američanů i Britové, Němci, Kanaďané, Lotyši, Finové...
Ačkoliv má tato vyzvědačská aktivita Ruska nadnárodní parametry, ovlivňují formu reakce na ni vnitropolitické potřeby dotčeného státu. Svůj význam mají i specifické zájmy jeho vlastní rozvědky. Američané, kteří sami mají tuto službu bohatě personálně saturovanou, si mohou dovolit vyhostit desítky podezřelých osob. Jiné státy, včetně Česka, dobře vědí, že na základě principu reciprocity by přišly o veškerou svou rezidenturu v „potrestaném“ státu. Většinou se to tedy obejde bez „nepatřičné“ medializace, a bylo by proto jen spekulací dohadovat se, kolik ruských diplomatů v cizině, či naopak západních v Rusku, skončilo svou misi dříve, než měli. Tento postup údajně preferoval podle svých slov i Mirek Topolánek („tichá procedura vyhoštění byla adekvátní,“ řekl).
Opravdu to Moskva přehnala? Skutečnost, že špionská „česko-ruská“ aféra se i přesto stala předmětem všeobecného zájmu, má proto dvě možná vysvětlení.
Buď Moskva ve vztahu k Praze skutečně přehnala své aktivity nad únosnou míru, nebo se někomu v Česku zdá, že otevření této kauzy, která měla zůstat pod kobercem, se z jakéhosi předvolebního důvodu hodí. K první verzi se přiklání zpravidla dobře informovaný ukrajinský list Zerkalo Neděli, podle kterého se „Putinovi špioni cítí v Česku posledních patnáct let svobodně, a dokonce ani neskrývají svou příslušnost k ruským tajným službám“. Pro druhou variantu vypovídají - a to jen nepřímo - české zdroje. Komu se asi tak hodilo medializovat celý případ právě v předvečer výročí sovětské intervence do tehdejšího Československa? A nakonec jedna z klíčových otázek - kde je právě nyní „Ježíš“?
O autorovi| Pavel Máša, novinář
