Zase jsem na to musel myslet. Vlastně před pár dny. V krematoriu ve Strašnicích. Nechci se dotknout nikoho z pozůstalých, ale pohřeb Oty Rambouska, to byla veliká čest a sláva, byla radost tam být.
Ota pálil po esesácích, pistoli vzal i na komunisty a odseděl si čtrnáct let. Zlomilo ho to? Ani náhodou! Psal skvělé knihy, nebyl to pochmura s trnovou korunou, naopak, byla s ním legrace, a že se mezi blízkými stával tak trochu legendou, pro to měl jen úsměv.
Prý národ zbabělců. Pche! Pouhý žvást, produkt poraženecké morálky vštěpované okupanty.
Ota Rambousek. Že nevíte, kdo to je? Ale, ale, tak mě napadá, že by se v učebnicích dějepisu možná mohlo ubrat trochu starého Egypta či docela vynechat, já nevím, třeba stávku kovkopů v Pensylvánii. Oty Rambouska s pistolí už se teď přece nikdo bát nemusí. Anebo že by přece?
U statečných činů starých bojovníků jsme být nemohli. Už je ale vážně na čase o nich vědět. Opravdu, je to důležité! Něco by se změnilo. Maličkost. Psychické dějiny českých zemí.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN
