Nebojácná chartistka Poznala jsem ji v době, kdy už nemohla pracovat v profesi, kterou vystudovala a milovala, kdy už pro ni nepřipadalo v úvahu místo psycholožky ani sociální kurátorky. Těžce se provinila nekonformitou vůči režimu: podepsala Chartu 77. A tak si mohla vybrat mezi místem uklízečky tam a uklízečky onde anebo se na chvíli upíchnout někam na brigádu. Nebyl to lehký život, ale když se člověk pohyboval v prostředí lidí stejně postižených, vysokoškolsky vzdělaných uklízeček a topičů, snášelo se to snáz. A Jarmilka byla veselá a vtipná, ráda žertovala, ráda se hezky strojila, takže byla, jak by řekly tehdejší posudky, „ve společnosti oblíbená“. Občas to s ní nebylo snadné, měla nemocnou štítnou žlázu a ta občas zamává s emocemi, ale všichni v okolí dobře věděli, jak je poctivá, pracovitá, ochotná a odvážná, a tak jí nějaký ten výbuch odpouštěli.
Se stigmatem chartistky spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, instituci, která byla režimu trnem v oku. A spolu s „pražskou desítkou“ chartistů a členů VONS ji na konci května 1979 zavřeli. Vlastně měla štěstí, byla i skoro nejmladší a nejméně známá, takže se před soud nedostala a zhruba po půl roce ji propustili. Trestní stíhání ovšem trvalo dál, bylo zrušeno až na konci roku 1989, takže nad ní pořád visela výhrůžka: moc si nevyskakuj, aby ses nevrátila do kriminálu.
Nebyla ta výhrůžka nic platná. Jarmilka se hned vrátila k práci ve VONS a až do konce jeho činnosti pracovala v ediční komisi, která se scházela každý týden a v níž se připravovala sdělení a koordinovala práce celého VONS. V době, kdy byla v Polsku na vzestupu Solidarita a představitelé i slouhové režimu měli strach, aby se „nákaza“ nepřenesla i do Československa, bylo zcela běžné, že jakmile se sešlo pár členů VONS, byť i na oslavu narozenin, vtrhli do bytu estébáci a odvezli je na osmačtyřicet hodin za mříže. Po nastolení stanného práva v Polsku se toto pronásledování trochu zmírnilo, ale úplně neustalo do listopadu 1989 nikdy.
Svépomocná lidová knihovna A právě v době těch nejtěžších represí byla Jarmilka spoluzakladatelkou Svépomocné lidové knihovny Hrobka, jedné z nejbizarnějších neoficiálních iniciativ, na které se pamatuji. Také jsem byla u jejího zrodu, ale stála jsem až ve druhé řadě. V první řadě byla Jarmilka, Olga Havlová a Olinka Stankovičová. „Dvě Olgy a Jarmilka, protistátní skupinka“, zveršoval to nesmrtelně Fanda Pánek.
Původně mělo jít opravdu o knihovnu. O knihovnu brakové literatury. Za komunistického režimu se jak známo vydávala jen literatura prověřená, ideově nezávadná, seriózní a kvalitní: na detektivku se stály fronty, zatímco kovbojky, všelijaké krváky nebo dívčí románky prakticky nevycházely. A tak jsme se jednoho večera rozhodly, že si náklonnost k nedostupné brakové četbě budeme léčit svépomocí.
Postupně se ale Hrobka rozrůstala – společné oslavy, výlety a každotýdenní schůzky vytvářely prostředí, v němž byla Jarmilka jako ryba ve vodě. Byl to odpočinek od neustálého tlaku, žertování a „nezávazné žvanění“, jak říkával Jiří Němec blahé paměti, pomáhalo účastníkům hrobkových dýchánků udržet dobrou náladu.
Jarmila stála u zrodu mnoha živých obrazů, které bývaly na programu na Silvestra nebo na každoroční oslavě narozenin Olgy Havlové na Hrádečku, a tvrdila, že nejlepší nejsou akce samé, ale jejich příprava. Něco na tom bylo, rekvizity bývaly všelijak sflikované, herci amatérští, a tak byl vymýšlený obraz mnohdy v představě vtipnější a zábavnější než pak ve skutečnosti. V osmdesátých letech byla Jarmilka domovnicí – přesněji řečeno uklízečkou domů. Nestěžovala si skoro vůbec, leda když napadl sníh. Domovníci totiž museli mít chodníky před „svými“ domy čisté do sedmi hodin ráno, a když někdo uklízel čtyři domy, které nebyly úplně blízko u sebe, nedalo se to moc stihnout. A tak na veselém zimním večírku vyhlížela Jarmilka s ostatními ponuře z okna, jestli padá nebo nepadá sníh.
Po pádu režimu K profesi se Jarmila mohla vrátit až po listopadu 1989. Byla velice šťastná, těšila se, ale když už byla zaměstnaná jako psycholožka, přece jen si musela postěžovat: dvacet let mimo obor jí samozřejmě překáželo, nemohla si jako uklízečka doplňovat vzdělání, a tak měla menší plat a nižší postavení než její kolegové, kteří měli méně odvahy a víc štěstí. Nebyla jediná, podobně na tom byla celá armáda lidí vyhozených z politických důvodů z práce. A což teprve když přišlo na výpočet důchodu! To je mimochodem jedna krutá nespravedlnost, kterou nový režim nikdy nenapravil. Bývalí vězňové dostali odškodnění, ale ti, kdo museli z politických důvodů k lopatě, nedostali nikdy nic, zůstali v nevýhodě proti svým konformnějším kolegům.
Ale Jarmilce to stěžování nikdy dlouho nevydrželo, zvítězila vždycky radost ze života a vtip. V létě 1979 z ruzyňské věznice napsala domů rodičům: „Ostatně se to dá celé brát jako jenom jedna další životní etapa, kterou se musím prokousat, další etapa, jenom trošku jiná než ty předešlé. Ale ony ani ty předešlé etapy nebyly vždycky lehké. V každé z nich jsem něco ztratila, ale i zas něco jiného získala. Kdybych je chtěla hodnotit, tak bych musela říct, že každá měla i svůj půvab. A tak to bude určitě i s touto etapou, i když to zní trochu bláhově. Čert ví, co v ní ztratím, ale rozhodně to nebude čest a úsměv.“ A opravdu neztratila, ani ve vězení, ani nikdy jindy – i když to byl někdy úsměv skrz slzy. Byla to vzácná bytost.
***
Občas to s ní nebylo snadné, měla nemocnou štítnou žlázu a ta občas zamává s emocemi, ale všichni dobře věděli, jak je poctivá, pracovitá, ochotná a odvážná, a tak jí nějaký ten výbuch odpouštěli
