Před týdnem jsem tu referoval o zájezdu po moderní architektuře Slovenska (Po stopách Dušana Jurkoviče, Orientace LN 3. července), Dnes se zastavím u dalších pozoruhodností: navštívili jsme například i dvě stavby, které na území Slovenska vytvořili světoznámí architekti.
Kežmarok: chrám pro Jeruzalém Dánský baron Theophil Edvard von Hansen (1813–1891) byl přední představitel historismu a profesor vídeňské umělecké akademie; jeho českými žáky byli například Jan Koula nebo Václav Roštlapil. Léta působil v Aténách, kde stavěl administrativní budovy a muzea, a patřil rovněž ke klíčovým architektům vídeňské Ringstrasse, kam navrhl především budovu parlamentu v antikizujících formách.
Má i několik staveb v Brně a pak – obrovský chrám v Kežmaroku, který měl původně stát v Jeruzalémě. Kombinoval tu evangelický a katolický stánek se synagogou, na Slovensku však slouží jen evangelíkům. Štíhlá kampanila je dominantou širokého okolí.
V Žilině zase stojí synagoga – od dalšího profesora vídeňské akademie, německého architekta Petera Behrense (1868–1940), jehož nejznámějším dílem je modernistická turbinová hala firmy AEG v Berlíně. Krásná slovenská centrální stavba s kupolí však dnes slouží jinému účelu – je v ní kino… Její omšelost působí kontrastně k „vymydleným“ stavbám v okolí z éry primátorování předsedy SNS Jána Sloty. Slovenský mistr funkcionalismu Nazývám-li Dušana Jurkoviče „slovenským Plečnikem“, pak by mohl být absolvent pražské techniky Emil Belluš (1899–1979) označen za „slovenského Bohuslava Fuchse“.
Tento přední představitel meziválečného funkcionalismu, ale i moderního klasicismu je autorem jedné z nejpozoruhodnějších meziválečných staveb, Kolonádového mostu v Piešťanech z let 1931–1933. Železobetonové dílo na šesti pilířích je zčásti kryto přístřeškem s vitrážemi Martina Benky. U vstupu na most je známá socha Berlolámače, symbol lázní od Roberta Kühmayera.
V Piešťanech jsme viděli i Bellušovu poštu se zaobleným průčelím a působivé jsou architektovy industriální stavby v Trnavě – vodárenská věž a silo. V Bratislavě navrhl známou trojici funkcionalistických domů s pasáží pro Rolnické družstvo s řadou nádherných detailů – oválným stropním oknem, madly dveří z chromované oceli nebo červeným keramickým obkladem průčelí. Jen ten McDonald’s v parteru k noblesnímu stylu první republiky nějak neštymuje… V centru slovenské metropole vytvořil Belluš ještě klasicizující Národní banku, která stylově připomíná italskou fašistickou architekturu konce 30. let, a obdivovali jsme i dodnes elegantní hotel Devín z poválečné éry stalinské „sorely“ – důkaz, že špičkový architekt si poradí i s tak tendenčním stylem. A hned naproti na nábřeží Dunaje jsou dva drobné Bellušovy přístavní objekty ze 30. let, zvané Propeller, proměněné v kavárnu.
Užhorodský Baťův dům Na pár hodin jsme navštívili ukrajinský Užhorod, který býval hlavním městem Podkarpatské Rusi a v meziválečném období součástí Československé republiky. Cesta tam připomínala návrat v čase – nikoli však do Masarykovy éry, spíš do neblahého období husákovské normalizace.
Nicméně najdou se zde díla předního českého architekta Josefa Gočára z přelomu 20. a 30. let: pošta ve velmi zachovalém stavu, včetně krásných reliéfů od (snad) Josefa Kaplického, Baťův obchodní dům, podobný tomu, který stojí v pražské Celetné ulici, už, pravda, vypadá hůř.
Hezká je „vládní čtvrť“ s bývalým župním palácem architekta Františka Krupky ve stylu moderního klasicismu. Jsou tu domy Adolfa Liebschera, který byl autorem velkorysého urbanismu Užhorodu, a palác, který velmi připomíná Engelovy stavby u pražského Vítězného náměstí, včetně dívčích plastik Břetislava Bendy. Nechybí ani ten TGM, byť v novodobém ztvárnění Josefa Vajceho z roku 2002.
A když jsem se zmínil o Baťově Domě služeb v Užhorodu: podobné najdeme v Bratislavě nebo Košicích. Ten bratislavský navrhl Vladimír Karfík (1901–1996), který před příchodem do Zlína působil v ateliéru Le Corbusiera v Paříži a pak u Franka Lloyda Wrighta v USA, odkud si ho Jan Baťa přivedl na post hlavního architekta. Karfík s Františkem Lydie Gahurou a dalšími projektoval také tovární areály s typickou výstavbou dělnických domků u Batizovců (Svit) a v Baťovanech (dnes Partizánske). Tam je i krásný železobetonový kostelík z poloviny 30. let. Kolonie domků nás však nepotěšily; podobně jako ve Zlíně si je majitelé různě přestavují a prakticky žádný už není intaktní. Pokud by se tak dělo pod dohledem architektů, nemusel by být výsledek tak děsivý…
Poslední slovenské zastavení bude za týden. Věnuji je německým, židovským a maďarským architektům v meziválečné éře a současné slovenské architektuře.
***
Nazývám-li Dušana Jurkoviče „slovenským Plečnikem“, pak by mohl být absolvent pražské techniky Emil Belluš označen za „slovenského Bohuslava Fuchse“
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
