Málokdo tehdy věděl – a asi i málokdo dosud ví –, jak to s tím Jaroslavem Žákem bylo dál, jaké asi byly jeho poválečné osudy, co se asi mohlo stát s člověkem, jehož tématem byla studentská recese, dělání si vlídné legrace ze zkostnatělých pedagogů, s mužem, který pěstoval humor předpokládající určitou toleranci, kultivovanost a smysl pro řád, byť třeba školní. Zatímco okupace ještě konzervovala určitý únikový charakter takového humoru, čerpajícího z bezpečně lidského prostředí školních tříd, kde humor způsobuje časování nepravidelných latinských sloves nebo rozbor Hálkovy básně o tom, že „přilétlo jaro z daleka“, celý vývoj – a to nejen v humoru – šel po roce 1945 a zvláště po únoru 1948 úplně jiným směrem. Takhle se najednou žertovat nemohlo. Svět se měl změnit a humor, nebo spíš, jak se říkalo, satira, měl být nástrojem této změny. Člověk se měl smát pokrokově a uvědoměle, proto, aby překonával staré a nahrazoval to novým: humor měl budovat a formovat, tepat nešvary a vychovávat. Kantory a študáky nahradili úderníci a dojičky, kteří si dělali legraci z toho, že úředníka potrkala koza a rozházela mu lejstra nebo že někdo neplnil plán, což byla již satira. Velmi pěstovanou formou humoru byl humor bojový, protiimperialistický, jenž byl v mnohém pokračováním nacistického humoru antisemitského – kapitalista měl obvykle velmi vyvinutý nos a seděl na žoku peněz.
Jaroslav Žák mohl asi jen obtížně jít s duchem této doby. Po úspěchu svých studentských knížek a filmů se rozhodl skončit s profesí středoškolského profesora latiny a francouzštiny a plně se věnovat literatuře. Po válce se přestěhoval z východočeské Jaroměře do Prahy, pracoval ve filmu, pak jako spisovatel na volné noze, psal divadelní hry, které asi měly jen efemérní život, vydal několik dalších humoristických brožurek. V roce 1947, krátce po čtyřicítce, začal psát první rozsáhlý román, jenž od ledna 1948 vycházel v deníku strany národních socialistů Svobodné slovo. Jmenoval se Ve stínu kaktusu a pseudolatinskoamerické pseudoreálie imaginární země Hodoquas, obývané národem Pivadorů, jsou jen kulisou pro poměrně průhlednou alegorickou satiru na realitu válečných a poválečných let v Československu. Rodokapsové prostředí Žák samozřejmě nevybral náhodně: jednak byl znalec tohoto pozoruhodného žánru literárního a za druhé jeho podstata, v níž jsou dobro a zlo příkře odděleny a spravedlnost a čest mají nakonec navrch, i když to mají složité, zjevně odpovídalo přesvědčení a mentalitě tohoto pravděpodobně poctivého a slušného muže.
Bezprostředně po 25. únoru 1948 bylo publikování Ve stínu kaktusu zastaveno a vzápětí se Žák z rozhlasu dozvěděl, že byl vyloučen ze Syndikátu spisovatelů, což nebyla žádná legrace, neb se to rovnalo zákazu publikování. Žák tehdy podal protest, poslal na syndikát dokončený rukopis zavrženého románu, nechť orgán posoudí, jde-li o závadný text. Orgán posoudil, že jde, nicméně nabídl Žákovi, že pokud se chce vrátit mezi české spisovatele, musí se prokázat spisem, kterým „by dosvědčil vztah k novému politickému uspořádání našeho státu“.
Žákovou odpovědí je román Konec starých časů. Psal ho v návalu „psacího amoku“ a „tvůrčí malárie“ v průběhu roku 1949, inkoustovou tužkou, což mělo ty výhody, že „to nikdo po mně nepřečte, takže netřeba tím činit různé bezpečnostní manévry“. Tak popisuje vznik jednoho z prvních (ne-li vůbec prvního) zde doma napsaných jednoznačně k režimu kritických románů v dopise Václavu Kaplickému. Ano, tomu tehdy značně konformnímu autorovi, který právě v té době sepisoval pokrokové romány z dějin husitského hnutí. Věci bývají paradoxní...
Žákův román mohl vyjít až čtyřicet let po jeho sepsání – a třicet let po autorově smrti. Titul Konec starých časů samozřejmě patří už Vladislavu Vančurovi, což Žák nepochybně věděl, ale vzhledem k tomu, že s vydáním během svého života asi nepočítal, neviděl důvod jej měnit. Krátce před svou smrtí dal rukopisy Konce starých časů a Ve stínu kaktusu do úschovy svému příteli, nakladateli Jiřímu Chvojkovi, který mu v těžkých letech sem tam finančně vypomáhal. Jiří Chvojka po listopadu ’89 zahájil svoji vydavatelskou činnost právě Žákovými knihami. Před dvěma měsíci vyšel znovu, padesát let po dokončení.
Puč ve fraškovitém provedení Knihy, stejně jako autoři, mají, jak známo, své osudy a já se tady o tom všem rozepisuji proto, že bez tohoto pozadí lze asi jen nedostatečně onu knihu vnímat a především docenit. Je to román, který bychom asi těžko zařadili mezi skvosty české prózy – a pravděpodobně to ani nebyla autorova touha, ba ani tomu neodpovídaly jeho schopnosti. Ty jsou empirické a založené především na sympaticky poctivém vnímání skutečnosti, nikoli na schopnosti ji umělecky zachytit.
Líčeno je tu hyperbolicky zmatené a chaotické dění, které ovládne malé město Pepův Týnec nad Lesem onoho významného dne 25. února 1948. Zatímco v Praze se dovršuje elegantně provedený komunistický puč, tady se cosi obdobného děje v bláznivě fraškovitém provedení. Zápletka v podstatě spočívá v tom, že už vlastně dokonaný a, zdá se, lehce a bez odporu provedený převrat zhatí na pár hodin banda nachmelených bohémů, kteří víceméně omylem dorazí na vítěznou pitku, kterou převzetí moci slaví v místním hotelu komunisté. Ti se rámusících bohémů polekají natolik, že prchnou v domnění, že se jedná o „fašistický“ převrat. Zatímco maloměstští bohémové hodují a hlučně se opíjejí v hotelu, komunisté mají nahnáno, domnívajíce se, že jejich puč ztroskotal a bude následovat odplata. Záhadný a překvapivý nástup reakčních sil se ukáže jako neškodná ožíračka, načež komunistům otrne a vyhrožujíce odplatou se opijí také, což je ostatně základní činnost toho dne bez rozdílu stavu a politické příslušnosti. Druhý den se Pepův Týnec probudí do nové doby.
Humoru je v tomto románu dosahováno prostředky značně tuhými, ba jaksi mechanickými. Vypravěč vše líčí s oním rétorickým odstupem, do něhož vstupuje profesorská ironie, přičemž na jednotlivé komické výstupy spotřebuje tolik slov, že poněkud přestanou býti komickými. Skladba románu je mechanická, bez většího napětí se tu řadí jedna epizoda za druhou a nejde v nich ani tak o ono dění, jako o sarkastické líčení postav, mnohdy spíše nevýrazných, charakterizovaných prostě tělesnou vadou, duševní nedostatečností nebo povahovou úchylkou, což je případ komunistů, kteří tu věru nejsou za avantgardu pokroku, nýbrž obyčejných lenochů, alkoholiků, surovců a darebáků, kteří si brousí zuby na cizí majetek. Tato základní charakteristika zde ani nemusí být nijak vysvětlována. Na to, aby se Pepův Týnec proměnil v panoptikum zrůd a karikatur, nemá Žák dosti sarkastického temperamentu a možná mu v tom bránila základní slušnost a dobrá povaha.
Mezi děním, jež se v podstatě omezuje na různé pobíhání a přebíhání, případně se dějí věci, jako že někoho pokouše pes, kdosi se opije či někdo vezme roha, protože usoudí, že to je to nejrozumnější, co se dá v danou chvíli dělat, vystupuje rovina, kde se projevuje autorův historický postoj k věci. Jeho nejvýstižnějším mluvčím je „otec Breburda“, muž z lidu a s lidovým vyjadřováním, takový ten poctivý hloubal, který neskočí jen tak na nějaký špek či demagogii. Ten pronese výrok, který se pak stane jakýmsi ideovým shrnutím románu: „sme po druhý ve sračkách a po druhý až po uši“, přičemž tím první septikem je samozřejmě míněna nacistická okupace. Kdy se z těch druhých fekálií Pepův Týnec vyhrabe, netuší nikdo. Ani Breburda, ani autor Žák. Z náznaků by bylo možné usuzovat, že v době, kdy román psal, doufal, že to nebude trvat déle než ono první ponoření. Zároveň si byl vědom toho, že místní obyvatelé jsou „specialisté na poroby“ a tak pasivní a pohodlný národ, který než by něco riskoval, tak raději snáší jakoukoli potupu.
Takové poznání mnoho naděje neposkytovalo. Proto není divu, že si otec Breburda sedl večer, když už bylo všechno jasné a pražský rozhlas hlásil triumf komunistů, ke stolu, rozevřel jeden ze svých Rodokapsů a začetl se do příběhů, v nichž vždy čest a pravda (a láska) zvítězily nad desperáty všeho druhu.
A Jaroslav Žák, tento kmotr neškodné studentské recese, toho zvláštního českého vynálezu, sedl k svému humoristickému románu a psal. V té době to byl stejně statečný čin, jako by se ozbrojil bambitkou a vyjel do savany pronásledovat rudé bídáky.
***
Beletrie
Humoru je v románu dosahováno prostředky značně tuhými – vypravěč vše líčí s oním rétorickým odstupem, do něhož vstupuje profesorská ironie. Na komické výstupy potřebuje tolik slov, že přestávají být komické.
KNIHA TÝDNE
Konec starých časů Jaroslav Žák Albatros Plus, 2010, 256 stran
