Co by bylo divného na tom, že církev musí nechat zaevidovat na ministerstvu kultury školy, charity nebo farnosti, které sama zřizuje? Nic, kdyby jí ministerstvo kultury neházelo klacky pod nohy, jak se dělo v době ministra Pavla Dostála a ředitelky církevního odboru Jany Řepové. Evangelíkům například nepovolilo založit školku pro postižené děti, katolíkům zase pobočku jedné charity. Proč? Podle tehdejšího ministerského výkladu měly církve právo zakládat jen takové organizace, které slouží kultu, a to školka či charita není. Církvím takový výklad vadil a zákon, označovaný některými biskupy za protiústavní, skončil nakonec u Ústavního soudu. Jeho verdikt padl včera: sporný církevní zákon protiústavní není.
Na první pohled je to prohra církví. Něco by se ale po vynesení verdiktu mělo přece jen změnit – církve už nebudou vydány napospas libovůli úředníků. Soudní nález totiž dává jasnější výklad zákona: ministerstvo by nemělo posuzovat, zda církev tu či onu organizaci založit může. Mělo by se starat jen o to, aby podaným žádostem o evidenci nechyběly formální náležitosti.
Cyril Svoboda by si přál velkorysejší soudní verdikt. V tématu církev a stát však jdeme cestou malých kroků. Už sedmnáct let.
Čtěte „Soud: Stát církve...“ na str. 4
