V těchto dnech na úbočí Medníku poblíž obce Pikovice kvete vzácná květina kandík psí zub (Erythronium dens-canis). Slýchal jsem o ní od dětství a zařadil jsem ji do seznamu bájných bytostí, jako je jednorožec a pták Noh. Na kandík jsem ani nepomyslel, když jsme v sobotu v Kamenném Přívozu nastoupili na Posázavskou stezku, tedy turistickou trasu vedoucí po břehu do Pikovic. Šli jsme na výlet, Ljuba, náš pejsek Iriska a já, toť vše.
První zastavení bylo u muže s pilou. Cesta byla zavalena padlými smrky, oběťmi uragánu Emma.
„Trvalo to dvě minuty,“ vyprávěl. „Byli jsme po snídani v devět ráno. Pak to přišlo. Podívejte na tu spoušť! Bylo na něm vidět, že je trochu pyšný na to, že je účastníkem dramatu. Zastavení druhé, o kilometr dále, tam, kde stojí chalupa a u ní je kladka a na kladce visí čarodějnice na koštěti. Potkali jsme Roberta, kamaráda ze cvičení taiči. I on měl v očích divý lesk.
„Ota je v Číně,“ hlásil. „Cvičí tam taiči u čínského mistra. Je ve Wudangu!“ Vám to asi mnoho neřekne, ale je to něco takového, jako kdyby Ota byl katolík a ministroval ve Vatikánu Svatému otci. Robert byl nadšený. „Spí tam na zemi v cele, kde je pět stupňů. Je v klášteře, mezi mnichy. Jí jednu misku rýže denně.“ Třeba ho mistr i tluče, napadá mě a dívám se na čarodějnici nad Robertovou hlavou. Je to plastová manekýna z výlohy, sedí na koštěti a třímá flašku fernetu. Myslím na čarodějnice a poslouchám Robertovo líčení blaženosti života v klášteře, kde se spí při pěti stupních po nášupu misky rýže. Dávám najevo závist a vyslovím přání, kéž bych mohl být na Otově místě, a jdeme dál. Potkáváme kamaráda Norberta. Už třetí muž se září v oku.
„Kvete kandík. Viděli jsme kandík! Jděte se podívat na kandík!“
Až teď vstoupil kandík psí zub do okruhu naší pozornosti. Musíme ho také uvidět! Jenže není snadné objevit kandík ani na úbočí kopce nikterak velehorských rozměrů, jako je Medník. S námi pátrají dva mladí lidé, pán se slečnou či mladou paní. Pán láteří, že má pět dioptrií a skrz tlustá skla brýlí vidí tak leda borovici, nikoli kandík. Ten objeví až jeho družka. Tentokrát se šťastným jasem rozzáří jeho pětidioptriové brýle a on volá:
„Pravil klasik, mučte si mě, trapte mne chlebovou polévkou, ale to mi nevezmete, že jsem viděl Rychlé šípy! A já viděl kandík!“
Pokračujeme v cestě a spatříme ještě mnoho kandíků a mnoho nadšených lidí. Lehají si na zem, aby mohli fotografovat zblízka. To už je mi jasné, že tuto sobotu se Medník stal magickým místem, kde osud naděluje nadšení, jež přichází z různých, mnohdy i nečekaných směrů. Po zelené značce stoupáme lesem a míříme k obci Třebsín. A tam, nedaleko vrcholu, potkáváme muže, který září blažeností od temene hlavy až po špičky bot, jako by ho obklopovala aura vídaná kolem světců. A taky mistrů taiči ve Wudangu.
„V Třebsíně v hospodě jsou vepřové hody. Jdu odtamtud. Ale pozor, v Třebsíně jsou hospody dvě. Hody jsou až v té druhé, tak se nespleťte. Už se toho hodně sežralo,“ připouští starostlivě, „ale třeba na vás něco zbude!“ Popřeje hodně štěstí a valí se dál lesní stezkou. Dorazíme do Třebsína. A tam nás naloží do svého favorita pán, který se jel přesvědčit, zdali vichřice něco neudělala jeho chatě. Září štěstím. Neudělala. A my se vezeme přes Krňany a Hostěradice a záříme štěstím, že jsme potkali tolik zajímavých lidí, viděli kandík a nemuseli zbývajících pět kilometrů pěšky.
