Polská pohroma z minulé soboty by se dala přiblížit takto: jako by v Česku naráz zemřeli guvernér Tůma, ombudsman Motejl, váleční veteráni Tomáš Sedláček a Jan Wiener, nejstarší chartistka, nemluvě o desítkách politiků. Ale není to „druhá Katyň“. Je to opak Katyně. Vsobotu ráno se ministr zahraničí Radosław Sikorski jako první v Polsku dozvěděl o pádu prezidentského speciálu u Smolensku. Napsal rychlou SMS premiérovi a čekal na detaily. Během několika minut mu volal velvyslanec v Rusku Jerzy Bahr: už stojí u trosek, nepřežil nikdo. Sikorski to postupně oznámil premiérovi, předsedovi dolní komory a automaticky vyťukal číslo šéfa prezidentské kanceláře Stasiaka – než si vzápětí uvědomil, že i Stasiak zahynul. Jako posledního si nechal prezidentova bratra Jarosława, vůdce opozice. „Mám pro tebe strašnou zprávu...“ začal.
Tak to líčil Sikorski v pondělí pro polské rádio TOK. S dvoudenním odstupem cítil potřebu zdůraznit na národní pohromě její nečekaný dopad – zlepšení vztahů s Ruskem. „Nevím, jestli z toho bude politický průlom, máme s Ruskem hodně protichůdných zájmů. Ale je tu emocionální průlom a to také není málo,“ řekl. V ruské státní televizi se po pádu letadla mimořádně vysílal Wajdův film Katyň: „Lze doufat, že z toho bude takový psychologický otřes, jaký dostane Rusy na cestu, po níž už desítky let po válce jdou Němci: poznání vlastní historie a pochopení, co udělali jiným i sami sobě.“
Podobný postřeh měl největší britský znalec regionu. Norman Davies, autor monumentálních dějin Polska, v polských Timesech prohlásil: „Když se dívám na proměnu polsko-ruských vztahů, ani nemohu uvěřit, že jsem se toho dožil. Mají šanci být lepší než kdy předtím – a děje se nám to před očima, jen slepý by to neviděl. A půjdu ještě dál. Myslím, že Katyň přinese katarzi celému ruskému národu. Zní to divně, ale polská kataklyzmata umožní Rusům otevřít se vůči vlastním nočním můrám z minulosti.“ Britské mlčení, francouzská ignorance Na povraždění zajatých důstojníků a inteligence na jaře 1940 – mezi téměř 22 tisíci muži byla i jedna žena, vojenská pilotka a parašutistka Janina Lewandowska – bylo pro vlastenecké Poláky nejhorší půlstoleté vytěsňování z historické paměti. „Skrývání pravdy o Katyni se stalo jedním ze základů komunistické poválečné politiky; zakladatelskou lží Polské lidové republiky,“ stojí v řeči, kterou měl minulou sobotu připravenou prezident Lech Kaczyński a nyní ji otiskl konzervativní deník Rzeczpospolita. „Byly to oběti nevyhlášené války. ... Pošlapali jejich důstojnost coby vojáků, Poláků i lidí,“ napsal si Lech Kaczyński.
Sověti se tvářili, že zajatce postříleli až Němci po útoku na SSSR, a Západ se tvářil, že tomu věří. V říjnu 1952 zřídil americký Kongres – z podnětu bývalého velvyslance v Polsku – vyšetřovací komisi pro Katyň. Její závěry ukazovaly k Sovětům, ministerstvo zahraničí si však nepřálo věc rozviřovat. Oxfordský historik Timothy Garton Ash vzpomíná, že britská vláda v roce 1976 bojkotovala odhalení pomníku v Londýně s prostým nápisem „Katyň 1940“ (už sama číslovka byla gestem vzdoru) a zakázala, aby se akce účastnil kterýkoli armádní důstojník v aktivní službě.
Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo. Během hroucení svého impéria se Sovětský svaz konečně přiznal, ve výroční den 13. dubna 1990 předal Michail Gorbačov polskému prezidentovi několik beden dokumentů a ve státní agentuře TASS vyšlo oficiální „hluboké politování nad katyňskou tragédií“, „jedním z nejtěžších zločinů stalinismu“. O dva roky později ruský prezident Jelcin předal Polsku klíčový Stalinův souhlas s popravou zajatců. V Polsku se dnes 13. dubna udělují medaile těm, kdo se zasloužili o připomínání památky obětí (autorka medaile 73letá umělecká řezbářka Katarzyna Piskorska zemřela v prezidentském speciálu). Na místech vražd vznikly pomníky (i jejich iniciátor 46letý historik a tajemník komise pro válečné oběti Andrzej Przewoźnik v sobotu zahynul). Předseda Federace katyňských rodin Andrzej SariuszSkąpski řekl polsko-ruské komisi expertů v roce 2008, že jeho organizace nechce po Rusku finanční odškodné, ale „uznání pravdy“. Minulou sobotu chtěl proto ocenit Vladimira Putina za jeho letošní hold polským obětem „nelidských zločinů totalitního režimu“ a za příslib otevření moskevských archivů (také 73letý SariuszSkąpski byl na palubě letadla, projev otiskla Gazeta Wyborcza).
Nicméně ještě když se loni ve Francii promítala Wajdova Katyň, filmový kritik deníku Le Monde se podivil, že režisér dělí odpovědnost za porobení Polska rovným dílem mezi nacisty a Sověty; recenzent Jean-Luc Douin zjevně neměl potuchy o paktu Molotov-Ribbentrop. Proč se Wajda ve filmu nezmiňuje o holokaustu – ptal se kritik – a proč ukazuje pronásledování polských důstojníků, jako by bylo srovnatelné s deportacemi? „Chtěl bych věřit, že příčinou citovaných hloupostí je ignorantství, nikoli zlá vůle,“ odpověděl se studeným hněvem nejznámější polský novinář, šéfredaktor levicově liberální Gazety Wyborczy Adam Michnik. Wajda se holokaustu věnoval ve třech jiných filmech; vyčítat mu, že chybí tady, je jako kritizovat Spielberga, že v Schindlerově seznamu nejsou lágry na Kolymě. „Katyň je první film o sovětské agresi vůči Polsku podle spojenecké smlouvy s Hitlerem. Toto téma bylo pro francouzskou levici tabu,“ napsal v polemice Michnik. „Mlčela dlouhá léta o sovětské agresi vůči Polákům, o sovětských zločinech. Mlčela o Katyni.“ Svědectví profesora Hájka Málokterý válečný zločin byl přitom tak jasně prokázán už v počátcích; na odhalení se podílel i český profesor soudního lékařství František Hájek.
Hájek byl členem mezinárodní komise odborníků, které nacisté z propagačních důvodů přizvali k odkrývání masových hrobů v roce 1943. Šlo o první čtyři tisíce obětí, z nichž 53 mělo po kapsách dopisy, kresby nebo časopisy datované v dubnu 1940. Sám Hájek našel v šatech jednoho zastřeleného dubnové ruské noviny Glos. Dochoval se i deník majora Adama Solského – z něj čerpá Wajdův film – a končí 9. dubna rychlým zápisem v pět hodin ráno: „Před rozedněním nezačíná den dobře. Jsme překládáni do vozů pro vězně. V odděleních jsou stráže. Přicházíme do lesa – jakýsi druh ozdravovny. Jsme důkladně prohledáváni... Ptají se po snubních prstenech, odnímají ruble, pasy, kapesní nože.“ (Mimochodem, při havárii nyní zemřel jeho příbuzný Leszek Solski.)
Vesničané z okolí potvrzovali, že do katyňského lesíku se zámečkem, který sloužil jako ozdravovna pro činovníky ruské tajné služby, na jaře 1940 vozila nákladní auta tisíce polských zajatců. Úřady v tyto dny zakázaly chodit do lesa na houby.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
„Co se s muži stalo, nemohu říci, ale střílení a křik mužských hlasů jsem slyšel až do svého bytu,“ vypověděl například 72letý ruský rolník Parfeon Kiseljev.
Lékařská komise potvrdila, že rozklad nalezených těl odpovídá pohřbení před třemi lety. I na letokruzích boroviček bylo patrné, že do písčité půdy nad masovými hroby je někdo přesázel asi před třemi lety. „Vraceli jsme se do svých domovů s tísnivými pocity,“ líčil v protektorátním tisku profesor Hájek. „Právě tak jako v lese u Katyně mohl být jednou třebas v lesích Čech a Moravy připraven bolševickými likvidačními oddíly hromadný hrob pro inteligenci českou. Metoda bolševismu zůstává vždy táž. Pokaždé kdy pod moc katů GRU přišla nová země, byli její vedoucí mužové a představitelé inteligence pobiti.“ Opavský historik Mečislav Borák, který Hájka cituje ve studii z roku 2000 Zločin v Katyni a jeho české a slovenské souvislosti, poznamenává, že na protektorátní čtenáře to sotva mohlo dělat dojem, když na protější straně týchž novin byly rutinní zprávy o popravě jednoho odbojáře za odpor proti Říši a sedmi vesničanů za kupčení s potravinovými lístky a porážku dobytka načerno.
V Katyni pobýval na pozvání říšského ministra propagandy také spisovatel František Kožík, jako člen delegace evropských literátů (původně oslovený Jan Drda se vymluvil na nemoc). Ten se v reportážích podle svých slov vyhýbal pojmenování pachatelů a o zpáteční cestě v pamětech napsal: „Bylo mi zle a přál jsem si jediné – aby partyzáni nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj.“
Lékař Hájek byl brzy po válce zatčen a vyšetřován jako kolaborant. Své svědectví veřejně odvolal na schůzi Spolku českých lékařů v červenci 1945. Vlastně mu prý hned bylo divné, že noviny v kapsách nebyly zetlelé, a zpětně viděno, mrtvoly mohly být v zemi jen rok: „Jest se třeba pokloniti vládě Sovětů, která ve své velkomyslnosti nežádala naše potrestání, neboť si byla vědoma toho, že kdo by býval zapochyboval, byl by umlčen.“
Jeho kolegové ze západoevropských zemí na svých svědectvích trvali, italský lékař Palmieri nicméně projevil pro Hájka pochopení: „Odvolal bych asi i já, kdyby osvobození Neapole připadlo sovětským vojákům.“ Historik Borák připomíná, že profesor Hájek pak režimu posloužil vícekrát, například byl soudním znalcem při pitvě ministra zahraničí Jana Masaryka nebo upravil zprávu o faráři Josefu Toufarovi, ubitém Státní bezpečností. Stál v čele Ústavu soudního lékařství až do požehnaných 71 let; zemřel v roce 1962.
Kde je ten spis?
Co dnes ještě Federace katyňských rodin od Rusů očekává? Hodně věcí už bylo díky podrobnému výzkumu zodpovězeno. Například počty: v dokumentu tajné služby pro Stalina z března 1940 se píše o 14 736 válečných zajatcích a příslušnících inteligence (z 97%Poláků) a k tomu 18 632 vězních (z toho necelých 11 tisíc Poláků) ve znovu zabraných západních oblastech Ukrajiny a Běloruska, jež patřily do meziválečného Polska.
Režisér Andrzej Wajda v rozhovoru pro týdeník Respekt z tohoto týdne říká: „Minulý rok jsem napsal dopis ruskému hlavnímu prokurátorovi. Chtěl jsem vyjasnit, na základě jakého paragrafu, jakého práva byl můj otec zabit. Odpověděl, že jelikož neexistuje spis o mém otci, nemůže mi ani odpovědět na moje otázky.“ Těžko bohužel čekat, že by se Wajda dozvěděl víc než fráze z dokumentu tajné služby z 5. března 1940, podepsaného osobně Stalinem a šéfem tajné služby Berijou. Zajatí Poláci jsou „zavilí nepřátelé sovětské moci“, kontrarevoluční živly, vyzvědači nebo zběhové, „i v zajateckých táborech provádějí protisovětskou agitaci a každý z nich jen čeká na propuštění, aby se mohli aktivně zapojit do boje proti sovětskému zřízení“. Proto Stalin schvaluje „použití nejvyššího trestu – zastřelení“.
Pokud jde o provedení diktátorova rozsudku, historik Borák cituje jako nejvěrohodnější údaj poznámku šéfa KGB Šelepina z března 1959, určenou pro sovětského vůdce Chruščova. Hovoří se v ní o postřílení 21 857 Poláků. Z toho 4421 v lese u Katyně a ve Smolensku, 3820 zastřelených v Charkově a zakopaných na předměstí Pjatichatky a 6311 ve Tveru, tehdejším Kalininu, pohřbených u obce Mednoje. Dalších 7305 polských vězňů bylo pobito ve vězeních západní Ukrajiny a Běloruska.
Už se našel jmenný „ukrajinský“ seznam, a když před letošním smutečním obřadem oznámil šéf ruské archivní služby nález nových dokumentů, Poláci očekávali „běloruský“ seznam (mělo by na něm být 3870 obětí). A možná i zprávu o osudech zbylých vězňů, deportovaných do gulagu u Vladivostoku. Vladimir Putin však nic takového do Katyně nepřivezl a jeho mluvčí Dmitrij Pjeskov vzkázal, že „Polsko už dostalo přes milion dokumentů a v archivech zůstaly jen trestní spisy, jež nepostupuje žádný stát na světě“.
V březnu 2005 ruský generální vojenský prokurátor po patnáctiletém zkoumání zastavil šetření vraždy v Katyni, protože jde o promlčený „obecný trestný čin“ (nikoli o nepromlčenou genocidu nebo válečný zločin proti lidskosti). Tento výklad loni potvrdil ruský Nejvyšší soud. Spis je dodnes utajen a pozůstalí napadli ruský postup u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, což chtěl minulou sobotu v projevu připomenout předseda Federace katyňských rodin Andrzej Sariusz-Skąpski. Seznam 125 katů z ruské tajné služby už v polských novinách vyšel. Major Vasilij Blochin po válce povýšil na generála, major Nikolaj Siněgubov se stal náměstkem ministra, jiní byli po Stalinově smrti zatčeni a popraveni. Americká novinářka a historička Anne Applebaumová (manželka polského ministra zahraničí Sikorského) v knize Gulag uvádí, že v roce 1990 KGB našla a vyslechla jednoho z vykonavatelů vražd; jeho technický popis „mokré práce“ – tj. likvidace zajatců kulkami do týla – předala polské ambasádě, o stíhání však nikdo neuvažoval. Středoevropané vědí Asi nejpatetičtěji zhodnotil současnou situaci zahraničněpolitický sloupkař International Herald Tribune Roger Cohen. Putinova omluva v Katyni a pak soustrastné objetí s polským premiérem jsou podle něj srovnatelné s pokleknutím německého kancléře Brandta z roku 1970 v někdejším varšavském ghettu.
Nynější smrt 96 Poláků v prezidentském letadle, mezi nimi byla legendární umanutá dělnice z gdaňských loděnic Anna Walentynowiczová (80letá „Matka Kuráž“ polské Solidarity) nebo 91letý veterán od Monte Cassina a za komunismu exilový prezident Ryszard Kaczorowski, musela podle něj pohnout každým. Poláci se usmířili s Němci, dnes urovnávají s Rusy katyňský masakr, míní Cohen: „Takže mi neříkejte, že historické krutosti nelze překonat. Neříkejte mi, že Izraelci a Palestinci nemohou žít v míru. Neříkejte mi, že lidé v ulicích Bangkoku, Biškeku a Teheránu sní o svobodě a demokracii nadarmo. Neříkejte mi, že lež vítězí. Zeptejte se Poláků. Ti vědí.“
To je pravda, Středoevropané vědí. Vědí, že je nutné počkat, jestli Putinovo Rusko kromě soucitných slov nabídne i zbylé dokumenty v archivu a trestní spis o Katyni.
***
Málokterý válečný zločin byl přitom tak jasně prokázán už v počátcích; na odhalení Katyně se podílel i český profesor soudního lékařství František Hájek Lékař Hájek své svědectví veřejně odvolal na schůzi Spolku českých lékařů v červenci 1945. Vlastně mu prý hned bylo divné, že například noviny v kapsách nebyly zetlelé.
