Ve zprávách o konci dvojice „lupičů-gentlemanů“, kteří zemřeli při přestřelce s německou policií v Karlsruhe, zazníval podtón národní hrdosti. Tak dlouho jim unikali, tolik bank vyloupili, tak hezky se u toho chovali a byli to Češi.
Je možné to vysvětlovat mentalitou malého národa, jenž je vděčný za každou příležitost vyniknout v mezinárodním měřítku, byť by byla sebepodivnější – nejde jenom o ty bankovní loupeže, svého času nám v tom ohledu posloužila třeba i kolová. Samozřejmě v tom okouzlení hraje i image „profese“ bankovního lupiče, jak ji vytvořilo filmové umění – chlapíci ostří i odvážní, kterým to myslí a kteří na souboj vyzývají nesrovnatelně silnější „systém“.
Možná ale to zaujetí souvisí i s jistou nečeskostí modu operandi lupičské dvojice – kombinace drzé odvahy a dobrých způsobů nepůsobí na tuzemce zrovna familiárně; dalo by se říci, že ta nešťastná dvojice obraz Čechů v zahraničí zkreslila způsobem do jisté míry příznivým. O to větší ránu přineslo odhalení, že ta dvojička byla česká jenom zpola – něco jako Old Shatterhand a Nšoči, akorát na odvrácené straně zákona.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
