Ačkoli průzkumy veřejného mínění hovořily o tom, že ji podporuje šedesát procent obyvatel, skončila stávka státních zaměstnanců fiaskem. Na Palackého náměstí v Praze dorazilo asi tisíc demonstrantů, což je přibližně stejná účast, jakou vykazují shromáždění ochránců nutrií, bobrů a další kožešinové zvěře.
Od počátku devadesátých let se to opakuje stále znovu. Jakmile se přiblíží stávka, začnou mnozí dosud radikálně naladění odboráři dumat o tom, jak stávkovat a zároveň spořádaně pokračovat v práci. Jinými slovy: jak stávkovat, ale nikoho nepoškodit.
A tak se v nemocnicích okázale vylepují letáčky (pokud odborová organizace zajistí izolepu), eventuálně se stávkující sejdou v kantýně, aby během pětiminutové demonstrace síly vyjedli všechny chlebíčky.
Do absurdna dovedli tenhle princip - stávka ano, ale... - zaměstnanci brněnské zoologické zahrady, kteří se ke stávce připojili, avšak provoz zahrady nijak neomezili, zvířata neschovali ani nezahnali do brlohů, takže návštěvníci zahrady mohli - v době vrcholící výhružné stávky - roztomile žvatlat nad nedávno narozenou žirafou.
Jakkoli je takové počínání proti samotnému principu stávky, která má, jestli to dobře chápu, poškodit co možná největší množství lidí, aby naplnila svůj „vyděračský“ potenciál, je tento přístup pro české stávkování typický.
Když před lety neusedli po několik dnů strojvůdci vedení bojovníkem za sexuální práva většin v dopravě Duškem do svých lokomotiv, odsoudila to konsenzuálně drtivá většina společnosti. Kdyby si čeští letečtí dispečeři počínali stejně jako jejich španělští kolegové před několika dny, dostalo by se jim nejhlubšího odsudku.
Ano, stávkujte! Ale nestačilo by vyvěsit vlaječku?! Tenhle přístup jako vytržený z pohádky O chytré horákyni (nahá, ale oblečená; pěšky, ale na voze) se neodráží jen v českém pojetí stávky. Týká se také našeho válečnictví.
A znovu to platí od počátku demokratické éry. Jakmile se přiblíží vyslání českých vojáků do zahraničí, začnou politické elity ujišťovat občany, že v žádném případě nepůjde o bojové jednotky! Myslím, že i orientace české armády na protichemické vojsko a polní nemocnice nevznikla z nějaké strategické potřeby Severoatlantické aliance, jak se dnes mnozí tváří, nýbrž vyplynula z prostého faktu, že jsme od počátku devadesátých let chtěli válčit po boku svých spojenců, ovšem jaksi bez střílení, rizika a ztrát.
Podobná argumentace se objevila v souvislosti s brdským radarem. I tentokrát vsadili zastánci jeho vybudování při obměkčování nepřátelsky naladěné veřejnosti na ono: ano, ale... Takže, chceme protiraketovou obranu, ale u nás bude jen radar. Kdepak rakety, ty budou v Polsku!
Ze všeho nejvíc to připomíná sex podle Billa Clintona. „S tou ženou jsem neměl sexuální vztah,“ tvrdil o Monice Lewinské - s tím, že šlo jen o felaci. Počínání většiny českých odborářů je právě opačné - tvrdí, že chtějí opravdový sex, a končí u felace!
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
