LN Měla by senátorka Janáčková odstoupit ze všech funkcí?
Myslím, že by se v první řadě měla veřejně omluvit. Už delší dobu zaznamenávám, že paní senátorka Janáčková má velmi výrazný způsob řeči. Lidé jsou z ní často v rozpacích a v šoku. Svým slovníkem uráží lidi. To, co udělala, nebyla žádná klukovina, žádná legrace. Jestli si paní senátorka uvědomuje, že překročila hranice, ať to jasně řekne. My pak nebudeme pokračovat v dalších tlacích.
LN Nečekala jsem tak mírný postoj. Je to proto, abyste se nestal loutkou v rukou politiků? Zčásti politický ten případ je - do sporu se zamíchala opozice na radnici Janáčkové, kde přirovnávají její slova ke genocidě Židů...
Máte pravdu, že nechci být vtažen do žádného politického boje. Ale na druhé straně vnímám Ostravu jako město. A město přece není bojiště. To má být prostor, kde spolu lidé slušně jednají, slušně pojmenovávají svoje problémy, společně hledají řešení. Já nechci přilívat olej do ohně, který už v Ostravě hoří.
LN Důkazem toho, že jde i o politický boj, je, že jste dostal nahrávku s výroky senátorky od bývalého starosty Michniaka, kterého Janáčková před měsícem sesadila z funkce. Váhal jste, zda mu posloužit a nahrávku zveřejnit?
Tu nahrávku jsem dostal velmi zvláštním způsobem. V pondělí ráno mi volal pan Michniak, že pro mě něco má. Vůbec jsem ale neměl čas. Ani pana Michniaka neznám, takže jsem se s ním ten den nesešel. Ale zapamatoval jsem si webovou stránku, o níž mi říkal, že na ní najdu něco zajímavého. A v půl deváté večer jsem se doma na internet podíval. Zavolal jsem panu Michniakovi a řekl jsem mu, že bych tu nahrávku rád slyšel celou. Setkali jsme se. Já vím, že je na té radnici velmi ostrý politický boj... Přesto jsem se hned rozhodl, že nahrávku předám předsedovi výboru pro lidská práva Bartákovi. Protože slyšet slova o dynamitu a elektrických drátech... To bylo pro mě hodně šokující...
LN Řekla bych, že byla šokovaná i senátorka Janáčková, když se na rok staré nahrávce slyšela.
Asi. A to byl důvod, proč jsem nahrávku hned druhý den odvezl do Senátu. V senátním výboru pro lidská práva se zrovna měla projednávat Čunkova kauza. Byl jsem tam s panem Kandráčem, deportovaným ze Vsetína. Bylo dobře, že jsme dostali možnost na jednání být. Řekl jsem: „Jak to, že v tomhle výboru je paní Janáčková?“ Snažil jsem se být maximálně diplomatický. Nechtěl jsem paní Janáčkovou obvinit, nemohl jsem přece vědět, jestli ta nahrávka není nějaký podvrh. A požádal jsem pana senátora Bartáka, ať to posoudí a vyvodí nějaká opatření. Připadá mi paradoxní, že paní Janáčková může hlasovat o neintegračních postupech města Vsetín, když sama mluví o něčem velmi podobném. Taky mě překvapilo, že se Senát schoval za rozhodnutí ombudsmana. To je alibistické. Senát měl celý případ prozkoumat a mít k tomu svoje vlastní stanovisko. Senátoři nemají nějakého společného ušlechtilého ducha. Vidím tam jen vypočítavost a politické obchody. Když jsem žádal, aby paní senátorka Janáčková ve výboru nebyla, řekl mi pan předseda výboru Barták, že vše je předem politicky určeno. Že její přítomnost tam je věcí politických domluv a on s tím nemůže nic dělat. Od senátního výboru pro lidská práva bych očekával statečnost. Nevidím tam ani žádnou sebereflexi. Vždyť Janáčková hlasovala proti Čunkovi! Ona tím diskriminuje samu váhu senátního výboru. Nakonec si senátoři odhlasovali, že se nebudou mým podnětem zabývat.
LN Prostě jste byl pro senátory obtížný hmyz.
Ano. Přinášel jsem s sebou problémy, které oni nechtěli řešit. Senátoři jsou alibisté bez vnitřní kultury.
LN Na to, že pravidelně čtete noviny a žijete tu sedmnáct let, bych čekala, že vás to nepřekvapí.
Vždycky budu překvapený. Moje očekávání jsou vždy větší.
LN Řekl jste, že Michniaka jste neznal. Jaké kontakty jste měl dříve se senátorkou Janáčkovou?
V roce 1997 jsem ji výrazněji zaznamenal poprvé...
LN Tedy v době, kdy výměnou za vrácení bytů nabízela Romům letenky do Kanady.
Přesně tak. Dokonce to i realizovala. Já jsem tehdy už s Romy pracoval. Někdy koncem roku 1997 jsme s několika zaplavenými romskými rodinami přišli na nápad postavit Vesničku soužití. Získal jsem na to finance od jedné holandské nadace. To se nějak dozvěděla paní Janáčková. Z nadace mi volali, jestli znám nějakou paní Janáčkovou, že prý ona chce stavět podobnou vesničku v Bedřišce. Řekl jsem jim, že znám paní Janáčkovou jen jako člověka, který se snaží, aby se Romové dostali z Česka do Kanady. A že tedy mám velký osobní problém v případě, že bych s ní měl mít něco společného. Tento člověk svoji spolupráci s paní Janáčkovou zrušil. Teď nedávno byla diskuse na ostravské univerzitě s panem Čunkem. Byla tam i Janáčková a tuto deset let starou věc otevřela. A říkala mi: „Vy jste mi tehdy pokazil můj projekt! Vy za to můžete!“ Takže já ji znám takto. Jedno naše setkání zprostředkoval v Bratislavě Břetislav Rychlík. Já jsem jí řekl, že mám problém s ní spolupracovat. Chovala se ke mně přátelsky, ale já byl o deset let mladší, to znamená, že jsem byl...
LN Emotivní?
Ano, emotivní. Všechno bylo ostřejší než dnes. Záplavy, ty její letenky... Neměl jsem odstup, který mám dnes. Hodně se jí tehdy dotklo, že jsem odmítl mít s ní cokoli společného. Mezitím za těch deset let jsem jí několikrát zavolal, protože pracuji s lidmi v nouzi. Teď po deseti letech mám pocit, že by se mělo začít znovu... To město přece musí žít. Říkal jsem si, že bych chtěl Janáčkovou zatáhnout do širší diskuse. Právě proto mě tak mrzelo, když jsem ji slyšel mluvit z nahrávky. Ona se v ničem nezměnila.
LN Je Janáčková rasistka?
Výrazy, které používá, jsou rasistické.
LN Je tedy rasistka?
Nechci ji tak zařadit, člověk se mění. Ale momentálně jsou její projevy velmi tvrdě rasistické.
LN Předseda Olašských Romů Stojka říká: „Starostka není rasistka. To, co se teď děje, je jen boj o moc, kdy svržený exstarosta Michniak zneužívá postavení etnické chudiny.“
Možná ji zná mnohem lépe než já. Podle mě nikdo nemá právo mluvit tak, jak mluvila Janáčková. Setkávám se s tolika Romy, kteří jsou z jejích slov nešťastní a naštvaní...
LN Abych to uvedla na pravou míru, jinak se všechny romské iniciativy proti Janáčkové bouří, Olašští Romové jsou výjimka.
Já pana Stojku chápu, protože paní Janáčková podporuje jeho projekty. Podporuje jeho fotbal. Ale jsou podstatnější věci.
LN Co je to za fotbal?
Pan Stojka dělá fotbalové setkání, na kterých jsou Romové, Češi, policajti, radní... Finančně to podporuje. Je to hezká akce, ale nestačí to.
LN Ptala jsem se na aféru ombudsmana Motejla: „Janáčkovou nepovažuji za rasistku v pravém slova smyslu. Ona je velice neukázněná v projevech, je to energická dáma, která Romy seřve, ale má pragmatický přístup k řešení romských problémů. Rozhodně to nedělá proto, aby jim ublížila. Kdybych věděl, že chce Kumar s nahrávkou vyrukovat, rozmlouval bych mu to.“
Pan Motejl mi říkal podobnou věc. Tedy že se potkal se skutečnými rasisty, a to je něco jiného. Říkal, že ona není zlá žena. Ale přece ve své pozici by měla vážit svá slova! My žijeme v oblasti, kde jsou slova o deportacích a koncentrácích stále živá. Často se setkávám s mladými muži, kteří říkají: „Cikáni do Indie!“, „Cikáni do plynu!“. Zralé osobnosti by měly hodně vážit svoje slova a nedávat prostor k podpoře těchto velmi zlých a nebezpečných myšlenek.
LN Nakolik je rasistická česká společnost, když si KDU-ČSL za svého předsedu volí Čunka, lidé ho chtějí za starostu i senátora, stejně tak volí Janáčkovou...?
Starosta Bohumína Petr Vícha, to je to samé. Taky vystěhoval lidi na ulici a taky se stal senátorem. Já ale v této společnosti žiju, takže jí musím věřit. Tahle společnost není zlá, ale jsou tu rasistické sklony a někdy velmi tvrdé. Celou společnost charakterizovat jako rasistickou nehodlám.
LN Setkal jste se vy osobně s rasistickými útoky?
Když jsem byl v devadesátém roce učitelem na gymnáziu v Olomouci, zmlátilo mě před zdejším nádražím sedm skinheadů. Koukala na to spousta lidí, a nikdo nezasáhl. Tehdy jsem byl z celé společnosti opravdu hodně zklamaný. Ztratil jsem paměť, bloudil jsem... Byl to velký šok. Ale na druhé straně za mnou domů chodili moji žáci s květinkami. To bylo období, kdy se začaly používat velké billboardy. Moji žáci je popsali nápisy „Skini fuj“. To začalo moje rány hojit.
LN Zažil jste poté další útoky?
Velký fyzický útok to byl tady v Česku jediný. Jinak jsem byl zmlácený třeba v Anglii, kde se mě zastala jedna servírka. Začala na ně strašně křičet. To mě zachránilo, protože já měl nějaký blok a nedostal jsem ze sebe ani slovo. Pak přišli lidi a pomohli mi. Co se ale týče Česka, sám jsem tu viděl už tolik rasistických útoků! Když se to děje, sleduju útočníky a volám ostravskou policii. To je věc, kterou ti skinheadi nečekají. Je to obráceně - já sleduju je. Oni přece musí pochopit, že veřejný prostor je pro všechny! Já nikdy nepůjdu nikoho mlátit, ale půjdu toho člověka předat institucím, kterým věřím.
LN Zvýšil se počet verbálních útoků na vás třeba poté, co jste rozjel případy se sterilizací Romek, které řešil úřad ombudsmana?
Ano. Já ale necítím, že by mi dnes někdo ubližoval. Když vidím, že je něco v nepořádku, snažím se něco dělat. Když mám podezření, že nějaká hospoda nepouští dovnitř Romy, děláme kontroly. Podáváme žaloby... Nejhorší je, když se člověk cítí bezmocný.
LN Proč jste sem vlastně přišel?
Kvůli jedné milé studentce, která je dnes mou manželkou. Předtím jsem žil sedm let v Rusku. To bylo od osmdesátého třetího do devadesátého, tedy v gorbačovské době.
LN Ale narodil jste se v Indii.
Ano. Já jsem vyrostl v Indii!
LN Proč jste ji opustil?
Nedávno mi nějaký Ind vyčítal, že jsem z Indie utekl. Mě tam ale určité věci hodně štvaly. A hodně jsem si idealizoval Rusko. To byl pro mě Tolstoj. Něco tajemného. Mladý kluk, to víte. Vy jste tady zažili komunismus, ale my v Indii ne. Velmi naivně jsem poslouchal, že v Rusku se lidé nedělí na bohaté a chudé... Nebyl jsem ale komunista. Nikdy jsem nebyl politicky angažovaný -a ani nebudu. Hlavním důvodem, proč jsem Indii nakonec opustil, byla nepovedená láska. V devatenácti to pro mě bylo nejdůležitější na světě. Dnes je mi čtyřicet tři a dívám se na to jinak. Tehdy jsme měli jít na vysoké školy a naši rodiče si nepřáli, abychom byli dál v kontaktu, protože jsme byli z různých kast.
LN Vaše dívka byla z vyšší kasty.
Ano. Štval mě ten princip kast. Moje tehdejší dívka úplně podlehla svým rodičům a mně připadalo, že všechny Indky jsou zbabělé.
LN A naštval jste se na celou Indii.
Ano. Na pět set milionů Indek. Byl jsem v té době hodně introvertní... Pořád jsem četl o tom, jak je to mezi lidmi v Rusku krásné...
LN A když jste tam přijel, byl jste zklamán?
Ne. První rok jsem byl nadšen. Studoval jsem fyziku, chtěl jsem být dobrým fyzikem. V Rusku jste tehdy potřebovali podporu komunistické strany. Ale moje rodina se drží od komunistů daleko. Musel jsem tedy usilovat o jedno ze dvou výměnných studijních míst, která nebyla politická, ale spíš kulturní. Sto hodin týdně jsem studoval ruský jazyk, byl jsem v tom dobrý a to místo jsem získal. Ten první rok byl opravdu neuvěřitelný. Pocházím z rovníku a Rusko mi ukázalo první sníh... Líbila se mi ještě jedna věc. My jsme v Indii hodně atomizovaní. Vzájemně se nedotýkáme a neobjímáme. Rusko je v tomhle přesně opačné. Lidé tam spolu hodně sdílejí, dotýkají se...
LN Takže vaše introverze se v Rusku rozplynula.
Ano. Ale třetí rok jsem měl krizi. Rusko se začalo projevovat. Chtěl jsem založit kroužek studentů. To je v Indii normální. Ale v Rusku potřebujete tolik povolení! Navíc nám řekli, že v našem kroužku musí být přítomen zástupce univerzity. Ptal jsem se: „Proboha proč v kroužku indických studentů, kteří se chtějí bavit o fyzice, má být zástupce univerzity?“ To byl první signál, že to není v pořádku. Pak mi vadilo, že mi říkali, co mám a nemám číst. Ta kontrola mě urážela. Založil jsem filozofický kroužek, který se vždy sešel u někoho jiného. Bylo to jednou za čtrnáct dní. Tyto indické kroužky tam fungovaly dva. Ten první ruským pravidlům podlehl, náš kroužek ne. A tehdy jsem potkal Laďku, která byla v Rusku na půl roku na stáži. Setkání s ní mě povzbudilo. Jinak bych asi odjel zpátky domů. Listopad 1989 jsme strávili v Olomouci. Dělali jsme studentský časopis Přetlak, byly to pro mě krásné zážitky. Tehdy jsme si s Laďkou řekli, že tu zůstaneme. Máme syna, minulý týden mu bylo devět...
LN A chcete tu zůstat natrvalo, jak jste si řekli před lety?
Ano. Tohle je můj domov. Když jsem odjížděl z Indie, nevěděl jsem, že skončím v Česku. U nás na nádražích prodávají knihy, protože máme dlouhé cesty vlakem. Koupil jsem si knihu, která odpovídala mé náladě. Byly to Dopisy Mileně od Franze Kafky. Minulý rok jsem tu samou knihu viděl v knihkupectví na Václavském náměstí a řekl jsem si: „Všechno se to zacyklilo, já patřím sem.“
