Pokud nebudete prodávat zbraně frankistickému Španělsku, prodávejte si je, komu chcete. To prý řekli komunističtí představitelé v Moskvě na dotaz, jestli ČSR může dodat zbraně Izraelcům.
Petr Munk se narodil před 81 lety ve Vítkovicích. Dnes žije pod jménem Jehuda Manor v klidné rezidenční čtvrti v telavivské aglomeraci. Jeden z izraelských vojenských hrdinů se sice k letectvu dostal čistě náhodou, ale kromě války o nezávislost bojoval i v roce 1967 v šestidenní válce a po boku Ariela Šarona a o šest let později v jomkipurské válce.
„Nikdy jsem nesnil o tom, že bych byl bojový pilot. Poslali mě tam ale, tak jsem šel,“ líčí dnes rozhodující moment svého zařazení k letectvu. Manor, který se v roce 1947 vrátil z Palestiny do tehdejšího Československa, totiž pomáhal vyhledávat židovské dobrovolníky pro letecké kurzy. Protože spousta mladíků neprošla zdravotními testy, absolvoval ho nakonec i on sám.
„V Olomouci jsme se týden cvičili, nejdříve pochodování s puškou, vojenské postoje a další věci. Za týden deset vyřadili, zůstalo nás asi 35 a začali jsme létat. Děly se tam někdy neuvěřitelné věci,“ popisuje Manor s úsměvem. „V Bulharsku tehdy neměli zubařskou fakultu a všichni zubní lékaři z Bulharska se učili v Praze. Najednou jsem tak našel 12 bulharských Židů a všichni se přihlásili jako dobrovolníci. Byli úžasní, inteligentní, ale pořád zvraceli. Měli jsme tam jednoho četaře, který nám dával rozkazy vpravo v bok a vlevo v bok. Jeden z Bulharů to nějak nemohl pochopit a místo doprava se pořád točil doleva a ostatní to dělali po něm.“
Obecně řečeno, výcvik v Československu nebyl snadný, byť probíhal relativně rychle. Problémům se nevyhnuli ani zkušení vojáci. Část Manorem vybraných pilotních adeptů výcvikem neprošla, tři se zabili. Úspěšných absolventů zbylo 22. Špatně slyšící, ale stále energický a vtipkující Manor o nich mluví jako o eskadře, která uletěla holokaustu.
Manor je jedním ze stovek „československých zakladatelů“ židovského státu. O tom, jakou roli sehráli při vzniku Izraele, svědčí i slova prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona: „Byla to pomoc Jana Masaryka a Vladimíra Clementise (tehdejší českoslovenští ministři zahraničí, pozn. red.). Nikdy na ni nezapomenu. Vedle těchto dvou mužů, s nimiž jsme jednali, nám jménem svého národa pomohla i československá vláda. Chci, aby každý Žid o této pomoci věděl a ocenil ji. Bez těchto zbraní bychom nemohli uspět.“
Československou pomoc, která byla pro založení a zejména udržení Státu Izrael zcela zásadní, lze rozdělit do tří hlavních oblastí. První je pomoc židovským uprchlíkům, kteří v průběhu druhé světové války i po ní mířili do Palestiny, tehdy ještě britského protektorátu. Druhou je politická podpora sionistického hnutí, v níž československé vlády navazovaly na Masaryka. Konečně třetí a zřejmě nejvýznamnější je přímá vojenská podpora, která probíhala od počátku roku 1948 do jara 1950. Československá vojenská pomoc měla několik podob: prodej ručních zbraní a letadel, výcvik židovských pilotů i pěšáků a konečně i vytvoření československé židovské brigády. O vztahu obou států svědčí i fakt, že Československo uznalo nezávislost Izraele jako čtvrtá země na světě už 19. května 1948, pouhých pět dní po vzniku židovského státu.
Hagana uspěla až v Brně V době, kdy židovský stát oslavuje šedesáté výročí své existence, mají hrdinové války za nezávislost napilno. Už v dubnu navštívila Izrael ministryně obrany Vlasta Parkanová, která veterány vyznamenala. Uznání se tak dočkali nejen letci pocházející z bývalého Československa, ale i ti, kteří zde prošli vojenským výcvikem. Všichni se sešli na vernisáži výstavy o československé pomoci, kterou pro Letecký dům v Herclii připravil Vojenský historický ústav.
Mnozí vojáci se současné slávy už nedožili, mnozí jsou ale ve svých osmdesáti a více letech až neuvěřitelně vitální: jeden plánuje rozšiřování letišť po celém světě, překládá a píše knihy, další šéfuje firmě vyrábějící navigační zařízení. Příběhy těchto mužů a zároveň i československé pomoci Izraeli začaly sice už před válkou a během ní, ale k nejdůležitějším událostem došlo až po roce 1945.
Židé, kteří přežili holokaust a nacismus, se hromadně stěhovali do Palestiny, kde se však jejich snahy o založení samostatného státu střetávaly s arabskými a britskými zájmy. Židé však za vznik Izraele bojovali, mnohdy i teroristickými prostředky. Měli nedostatek zbraní, protože na jejich dovoz do Palestiny bylo uvaleno embargo. V listopadu 1947 se proto Ben Gurion sešel s Ehudem Avrielem (pozdějším prvním izraelským velvyslancem v Československu) a předal mu seznam zbraní, které tehdy podzemní židovská vojenská organizace Hagana potřebovala. Avrielovi kolegové tehdy jezdili po celé Evropě a bez úspěchu se snažili získat zbraně. Uspěl až Avriel, který si v Československu domluvil schůzku s jistým Robertem Abramowitzem, jenž měl kontakty na československé zbrojovky. Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: „Čekal na nás služební vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva podepsána,“ popsal Avriel domluvení první dodávky ručních palných zbraní v dvoudílném dokumentu izraelské televize Češi pro Izrael. Zbraně, které měly zamířit do Izraele, tehdy v Brně vybíral Avraham Haršalom, pocházející z dnešního Běloruska. Haršalomovi se podařilo uprchnout z Osvětimi a posledních šest týdnů války strávil v úkrytu v Praze. Později mu bylo uděleno československé občanství a v roce 1948 se přihlásil jako dobrovolník na letecký kurz do Olomouce.
I když došlo krátce po uzavření smlouvy v Československu k únorovému převratu, politika vlády se nezměnila. Vstřícnost Čechoslováků k sionistickému hnutí byla zcela v souladu s politikou Sovětského svazu. „Sověti v té době chápali rodící se Stát Izrael - i vzhledem k levicovým tendencím sionistického hnutí - jako možný opěrný bod svého vlivu ve Středozemí. Již Berija ve svém memorandu z druhé světové války v roce 1944 upozornil, že Američané a Britové znásobili svůj zájem o tuto oblast, a zdůraznil, že by se v ní Sověti měli zachytit,“ připomíná profesor Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty UK.
Kromě toho hrály roli i peníze - západní státy uvrhly na Československo po únoru 1948 dolarové embargo a částky z Izraele pomohly komunistické vládě tuto krizi překonat. Celkem se hovoří o sumě tři čtvrtě miliardy dolarů. Otázkou zůstává, zda se pomoc odehrávala po přímých rozkazech z Moskvy, nebo zda Sověti nechávali v této věci Gottwaldově vládě volné ruce.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Dokumenty, které by dokládaly první variantu, se totiž v archivech nenašly. Historik Nálevka ale soudí, že to nic neznamená -v té době totiž platilo takzvané telefonní právo. „(Bedřich) Geminder jako agent Moskvy předával instrukce telefonicky,“ popisuje Nálevka tehdejší komunikaci na trase Praha-Moskva.
O tom, že šlo o kombinaci pokračující Masarykovy prosionistické politiky a vlivu SSSR, je přesvědčen i ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek. Důležitou roli v motivaci komunistů hrály podle něj nejen peníze, ale i závazky a smlouvy, které bylo nutné dodržet: „Z toho vlaku už nebylo možné vystoupit, tu hru museli dohrát až do konce,“ soudí o Gottwaldově vládě.
Izraelský historik a rodák z Prahy Jehuda Bauer naopak připomíná schůzku ústředního výboru KSČ, na níž se rozhodlo. „Někdo řekl, že je potřeba se zeptat sovětských kolegů. Odpověděli mu ale, že se jich už ptali. Pokud nebudete prodávat zbraně frankistickému Španělsku, dělejte si, co chcete,“ zněla prý tehdy reakce z Moskvy.
Výsledkem Arielových jednání byla dodávka 20 tisíc pušek a kulometů a munice v roce 1948. „České pušky zabránily obklíčení Jeruzaléma, lidé už tam neměli co jíst a jedli kaktusy,“ vzpomíná letec Manor. Největší nebezpečí tehdy pro židovské jednotky nepředstavovala kupodivu armáda egyptská, ale jordánská, která prošla výcvikem v Británii. Výbava, kterou do té doby Židé měli, byla podle historika Bauera směšná. Zbraně byly kvůli embargu OSN tajně dopravovány leteckým mostem ze Žatce. Dodnes jsou v muzeu holokaustu Jad Vašem k vidění československé zbraně s poznámkou, že těmto puškám vděčí Izrael za svoji nezávislost.
Letadla zachránila Tel Aviv Ještě důležitější roli než pušky ale sehrála letadla. Československo prodalo Izraeli několik desítek strojů Avia S-199 (původně německé Messerschmitty Me 109, resp. Bf 109) a Spitfire, které si čeští piloti přivezli z bojů o Británii. K dodávce letadel došlo v květnu 1948, tedy v době vypuknutí konfliktu se sousedními arabskými státy. Stroje Izraelci draze zaplatili.
Součástí smlouvy o prodeji letadel byl i paragraf o výcviku izraelských pilotů v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Olomouci. V Mikulově se zase školili izraelští tankisté, v Liberci letečtí mechanici a ve Stráži pod Ralskem výsadkáři. V Českých Budějovicích se mezi jinými tehdy cvičil pozdější izraelský prezident Ezer Weitzman.
„Měli jsme letecké uniformy, overaly a padáky Luftwafe, dodnes mám pár německých leteckých bot, které jsme tam dostali. Pravé německé boty, lemované kožešinou na zimu. Potřebovali jsme je později v Izraeli v zimě 1948 a 1949. A tak jsme se cvičili v boji proti egyptskému letectvu, které mělo britské stíhačky Spitfire, které jsme znali ze služby u RAF,“ líčil Weitzman svůj pobyt v Československu v televizním dokumentu Češi pro Izrael.
Spitfire, s nímž létal, je dodnes vystaven v Izraeli, a dokonce se s ním při vojenských přehlídkách občas i létá. Sám Weitzman na výcvik na jihu Čech celý život rád vzpomínal a ještě těsně před smrtí plánoval, že se tam pojede podívat. Nakonec to už ale nestihl, při své poslední návštěvě České republiky musel narychlo odletět s bývalým prezidentem Václavem Havlem na státní pohřeb francouzského prezidenta Francoise Mitterranda - část letu dokonce pilotoval.
Izraelci měli až do nákupu letadel z Československa k dispozici pouze staré stroje po Britech. Podle vojenského historika Aleše Knížka šlo o letadla z plachtařských klubů, spíše kurýrní stroje. Na nich tehdy létali členové Palmachu, elitní jednotky židovské Hagany. Jedním z letců Palmachu, kteří se zúčastnili leteckého výcviku v Olomouci, je i 85letý Moše Peled. Ten dnes na tehdejší akce vzpomíná nostalgicky: „Během války o nezávislost jsme dělali bláznivé věci, házeli jsme bomby, převáželi zraněné lidi, těhotné ženy, přistávali na úzkých pruzích země. Kdyby to chtěl udělat někdo dnes, nedovolil bych mu to. Poté, co jsme získali válečné zkušenosti, jsme si říkali, že to bylo šílené.“
Peled, jehož rodina žila po válce v kibucu u severoizraelské Haify, absolvoval nejdříve vojenský výcvik v kibucu. Polovinu času strávili mladí dobrovolníci na polích, polovinu výcvikem v drobných vojenských operacích proti Britům. „Létat jsme začali na kluzácích a později jsme si dělali A licenci pro soukromé piloty. Neměli jsme peníze, a proto jsem se vrátil do kibucu. Kamarád mi řekl, že u Tel Avivu organizují skupinu lidí, kteří by si měli v Anglii udělat B licenci na komerční lety. Tak jsme šli do školy v Tel Avivu, abychom se naučili angličtinu, meteorologii, navigaci a tak dále,“ popisuje situaci v době, kdy začínala válka o nezávislost. Když byl potom vybrán na letecký výcvik do Československa, poprvé v životě si oblékl sako: „Byli jsme hrozně chudí a neměli pořádné šaty. Vzali nás proto do obchodu v Tel Avivu a nakoupili nám saka a košile. V nich jsme se před odletem do Československa fotili.“
Bývalý letec, který dnes žije se svou ženou v Jeruzalémě, tráví většinu volného času v pracovně vyzdobené dobovými fotografiemi letadel a mladých mužů v uniformách. Mezi zarámovanými obrázky nechybí ani ten s českou a izraelskou vlajkou -vojenské vyznamenání, jež Peledovi při nedávné návštěvě Izraele předala ministryně obrany Vlasta Parkanová. Muž, jenž pochází z Besarábie, dnešního Moldavska, získal titul velitele vzdušných sil armády České republiky.
Nasazení letounů při obraně Izraele bylo důležité i v tom, že to armády arabských států překvapilo. „Arabské státy s nasazením letectva vůbec nepočítaly. Byl to pro ně šok,“ říká historik Knížek. Rozhodující zásah letadel přišel při boji o Tel Aviv. Obranná linie byla jen dvacet kilometrů od města, Židé už neměli kam ustupovat, na západ od města je jen moře. Tel Aviv přitom zachránily stroje S-199. Těm Češi i kvůli špatné ovladatelnosti říkali „mezek“, což Izraelci do jisté míry převzali -přezdívali je „mula“. Ale vžila se i jiná, obdivnější přezdívka - „nůž“ („sakeen“).
Tyto letouny měly zajímavou historii. V Československu se totiž po válce vyráběly původně německé messerschmitty s motory Daimler Benz. Poté ale shořel sklad s motory a Čechoslováci je nahradili motory Junkers, které se dříve používaly do bombardérů. „Bylo to, jako kdybyste dali motor z nákladního auta do taxíku,“ vzpomíná Manor na těžko ovladatelné stroje. Jedním největších problémů bylo, že letadla nedržela při startu směr, a když se je začínající piloti snažili udržet na ranveji, často zavadili křídlem o zem a letadlo se vzňalo. Jen v Olomouci zahynuli při leteckém výcviku tři mladí Izraelci. Konstrukce messerschmittů na druhou stranu umožňovala jejich rozmontování a dopravu po součástkách, což bylo pro utajení operace nezbytné. Letňanská Avia tehdy vyrobila téměř pět set strojů S-199. Izraelci jich odebrali několik desítek.
Kromě technických problémů provázely školení Izraelců i jiné potíže. Instruktoři byli českoslovenští letci navrátivší se z Anglie, kteří anglicky jakž takž mluvili. Z Izraele ale kromě elitních vojáků z Palmachu přijížděli i mladí dobrovolníci, s nimiž se instruktoři jen těžko domlouvali. Situaci komplikoval i fakt, že šlo často o zkrácené kurzy - izraelští piloti se totiž potřebovali vrátit do země co nejdříve, aby se mohli zapojit do bojů. Československá armáda proti takovým experimentům nijak neprotestovala - komunisté už na jaře 1948 plánovali, že se letců z Anglie jednou zbaví, a věděli, že budou rychle potřebovat vycvičit nové. Čím dříve, tím lépe, platilo i tady. Židovští piloti tak byli pro československou armádu i jakýmsi pokusným králíkem.
Znají spíš Nedvěda než Masaryka Poslední částí československé pomoci bylo zformování židovské brigády, která byla cvičena na Libavé na Moravě. Jádrem brigády, čítající asi 1000 mužů, byli příslušníci Svobodova armádního sboru ze Sovětského svazu. Klíčovou postavou byl tehdy major Antonín Sochor. Brigáda se také později měla stát nástrojem vlivu Moskvy. Izrael si ovšem toto nebezpečí uvědomoval a vůči nasazení brigády byl značně skeptický. Rozdělil ji proto k různým jednotkám izraelské armády, aby nepůsobila jako celek. Sovětští špioni poté Svatou zemi opustili. V padesátých letech, kdy Sovětskému svazu došlo, že se Izrael vlajkovou lodí komunismu na Blízkém východě nestane, pak československo-izraelská romance skončila.
V prvních volbách do izraelského parlamentu v lednu 1949 získala tamní komunistická strana pouze 3,5 procenta hlasů, což byl žalostný výsledek. V prvním knesetu tak zasedli jen čtyři komunističtí poslanci. Historik Nálevka připomíná tragický osud těch, kteří pomoc na konci čtyřicátých let organizovali. Prakticky všichni na to doplatili, výjimkou nebyly ani tresty smrti či dlouhá vězení. „Za dosud neobjasněných okolností zahynul major Sochor, zřejmě to byla úkladná vražda. Další byli perzekvováni,“ vysvětluje.
V době, kdy slaví židovský stát 60 let své existence, už ale na československou pomoc vzpomínají převážně jen pamětníci nebo lidé s hlubším zájmem o historii. Na druhou stranu ale nejde zcela o zapomenutou historii: fotografie z výstavy českého Vojenského historického ústavu o československé pomoci vzniku židovského státu se objevila na titulní straně nejprestižnějšího izraelského deníku Haarec. Pro mladé Izraelce jde už ale o hodně vzdálenou historii: „Je to už 60 let. Zeptám se vás: Kolik Čechů ví o 48. roce víc než jen to, že se komunisté chopili moci? Když se zeptáte mých vnuček, řeknou, že o tom slyšely, to je ale tak všechno,“ říká historik Bauer.
„Mezi mladými je i hodně lidí, kteří nepovažují znalost historie za důležitou a na Českou republiku se dívají spíš optikou turistických výletů do Prahy nebo fotbalu. Jméno Nedvěd je pro ně známější než třeba Masaryk,“ neskrývá jistou skepsi český velvyslanec v Izraeli Michael Žantovský. A podobný pocit získá člověk i při rozhovoru s mladými Izraelci. „Československo? Ano, asi jsme se o tom ve škole učili... Já si to už ale moc nepamatuji,“ směje se asi pětadvacetiletý úředník Eli.
Právě proto také Jehuda Manor alias Petr Munk dokončuje knihu Eskadra, která uletěla holokaustu. „Píšu to pro naše vnuky a jejich děti. Je důležité vědět, co se tu tenkrát dělo,“ říká vitální penzista, pro něhož je historie hlavní náplní. Na počítači přitom ukazuje jednotlivé kapitoly knihy, v nichž popisuje osud své rodiny i dvou desítek svých spolubojovníků z leteckého kurzu v Olomouci. O každém z nich dovede zasvěceně vyprávět a při zjišťování osudů zmizelých kamarádů si znovu v hlavě promítá příhody, které spolu prožili. „Hodně z nás je už po smrti. Musím všechno zaznamenat, dokud to ještě jde. Až zemřeme, už to nikdo neudělá.“
***
Vojenská pomoc měla několik podob: prodej ručních zbraní a letadel, výcvik pilotů i pěšáků a vytvoření československé židovské brigády. ČSR také uznala nezávislost Izraele jako čtvrtá země na světě už 19. května 1948.
Někdo řekl, že je potřeba se zeptat sovětských kolegů. Odpověděli mu ale, že se jich už ptali. Pokud nebudete prodávat zbraně frankistickému Španělsku, dělejte si, co chcete, zněla odpověď.
Jehuda Bauer izraelský historik
Mezi mladými je i hodně lidí, kteří nepovažují znalost historie za důležitou a na Českou republiku se dívají spíš optikou turistických výletů do Prahy nebo fotbalu. Jméno Nedvěd je pro ně známější než třeba Masaryk.
Michael Žantovský český velvyslanec v Izraeli
Byli jsme hrozně chudí a neměli pořádné šaty. Vzali nás proto do obchodu v Tel Avivu a nakoupili nám saka a košile. V nich jsme se před odletem do Československa fotili.
Moše Peled bývalý izraelský pilot
O autorovi| MILAN ROKOS, Jeruzalém, Autor je redaktorem zahraniční rubriky LN
