ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Narodila jsem se Tomáši J. Baťovi a jeho ženě Sonje v roce 1955 v Torontu. Nebyli jsme právě tradiční rodina. Pamatuji si, že zatímco u mých spolužáků šel hovor o škole nebo o nadcházejícím víkendu, u nás se vzrušeně diskutovalo o botách, továrnách a spolupracovnících (Baťovi nikdy nepoužívali výraz dělníci - pozn. red.).
Každé ráno jsme zahajovali snídaní přesně v sedm. Pět minut před osmou muselo být naprosté ticho, tatínek zapnul rádio a poslouchali jsme BBC World Service. Pak odcházel telefonovat do obývacího pokoje - záleželo na tom, co se zrovna dělo - hlavám států nebo ředitelům různých firem. Někdy se ptal, co pro ně může udělat, jindy dohadoval obchod. Moc jsem tomu tehdy nerozuměla, ale napadlo mě, že tatínek bude asi nějak důležitý.
Rodiče neustále někam cestovali, mimo domov trávili tak osm měsíců z roku a my děti jsme se za nimi vypravovaly o prázdninách. Tak jsme třeba jeli do Zimbabwe, Severní Indie, Peru Kamarádi nám záviděli, že si cestujeme po světě, ale my jsme viděli všude hlavně továrny a obchody! Práce byla pro naše jejich životní náplní. Rodiče kladli důraz na slušnost. Odmalička nám vštěpovali, jak důležitá je etika v podnikání, nadšení a neustálá aktivita. Neměli rádi, když jsme my děti o svých plánech jen mluvily. Otec byl i po devadesátce typ člověka, který nedokázal odpočívat, natož jen tak lelkovat. Mládí jsem strávila mezi krabicemi. Když jsme byli já a moji sourozenci v pubertě, museli jsme pracovat ve firmě. Samozřejmě zadarmo! Rodiče chtěli, abychom udělali takové kolečko, vyzkoušeli různé práce. Já jsem začínala tím, že jsem ve skladu rovnala krabice, aby byly pěkně v zákrytu. Dodnes nesnesu, když někde něco vyčnívá.
Máme takovou úchylku. Když se jako rodina sejdeme, pořád se bavíme o botách! Jsme tím tak posedlí, že i když jsme na dovolené a procházíme se městem, vždycky neomylně zamíříme do obchodů s obuví. Vtrhneme tam jako velká voda a všechno nahlas komentujeme. Můj manžel je Francouz a já s ním a se dvěma syny bydlím ve Francii. Máme vinohrady, pěstujeme bílé a červené víno. Kromě toho prodáváme olej z našich olivovníků. Fyzické práce se nebojím, strašně ráda se hrabu v zemi. Na začátku roku 1990 jsem jela s tatínkem do Československa. Když jsem s ním stála u zlínské vily, kde strávil mládí, nemohla jsem uvěřit, že na vlastní oči vidím to, co jsem dlouhá léta vídala jen na fotografiích. Měla jsem pocit, že prožívám deja vu, že to prostředí důvěrně znám, že tam patřím.
Česky neumím. O to větší frustraci jsem zažívala, když jsem nedokázala komunikovat s místními lidmi. Trošku rozumím, ale výslovnost je strašně těžká. Na tatínkovi bylo vidět, že chce něco budovat, že chce pomoci. Přemýšlel, jak smysluplně využít zlínskou vilu, která mu byla navrácena. Lidé mu radili, ať z toho udělá rekreační objekt s bazénem, ale to on samozřejmě nechtěl. Založil Nadaci Tomáše Bati a mě pověřil předsednictvím. Před dvěma týdny jsem zasadila v pražské botanické zahradě orchidej. Je velmi vzácná, jmenuje se Maxillaria sanderiana a pochází z peruánských a ekvádorských And. Zasadila jsem ji tatínkovým jménem. Botanická zahrada v pražské Troji se snaží prostřednictvím známých osobností popularizovat vzácné stromy a rostliny, aby přilákala nové návštěvníky. Mezi těmi osobnostmi je i Václav Havel a Geraldina Mucha. Moc si vážím toho, že jsem se k nim mohla za svého tatínka přiřadit.
Po tatínkovi se mi moc stýská. Samozřejmě jsme museli počítat s tím, že tady nebude věčně, ale chybí nám. I když jsme vlastně neměli po jeho smrti čas truchlit - první, co nás napadlo, bylo totiž to, že lidé v Bata Shoe Organization po celém světě z toho budou špatní, a tak jsme vzali telefon a utěšovali je. Zní to možná divně, ale nám to, že jsme se soustředili na druhé, pomohlo překonat naši bolest.
Maminka byla s tatínkem 63 let. Jejich recept na dlouholetý vztah byl jednoduchý. Měli stejný zájem - žili pro rodinnou firmu a pro děti. Respektovali se a vzájemně se doplňovali. To samozřejmě neznamená, že nedokázali plamenně diskutovat. Ale vždycky drželi spolu. Až do konce tatínkova života.
Když tatínek zemřel, maminka se nezhroutila. Zmobilizovala všechny síly a hned druhý den rozhodla, že zorganizuje konferenci týkající se toho, co měl tatínek vlastně nejraději, na čem mu nejvíc záleželo, a to je podnikání se sociálním kontextem. První konference tohoto druhu se bude konat za pár týdnů v Torontu. Příští rok bude v Praze, a tak se to bude střídat každý rok.
Maminka je silná žena. I když jí je už přes osmdesát, před rokem sama odjela do Afghánistánu podpořit kanadské vojáky. Nosila maskáče, spala ve stanu. Prostě nezapře v sobě, že celý život strávila po boku odvážného a podnikavého muže.
Čeština v naší rodině nevymře. Mám tři sourozence a ani jeden z nás se nenaučil česky. Ale syn mého bratra Thomas se vymyká. Nějaký čas pobyl ve Zlíně, kde se česky učil. Docela už rozumí, takže všichni doufáme, že tatínek nebyl poslední, kdo v naší rodině mluvil česky. Thomasovi se v Čechách moc líbí. Kdo ví, třeba si tu jednou najde svou budoucí ženu.
Co budu dělat za deset let? Chtěla bych se stále angažovat v naší rodinné firmě, budu pokračovat v práci pro Nadaci Tomáše Bati a nevzdám se ani našich vinohradů. Navíc jsem to já, kdo každoročně organizuje rodinné setkání celé naší rodiny - maminky, nás čtyř sourozenců a devíti vnoučat. Ono uřídit tak početnou rodinu také není legrace, vždyť víte, co se říká: kdo zvládne rodinný management, zvládne všechno!
V životě jsem měla vzestupy i pády, ale to, co je nakonec nejdůležitější, je nepromarnit ani den. Všichni, kdo mají náročnou profesi, jistě vědí, jak strašně těžké je skloubit dohromady práci a rodinu. Mně se zdá, že se mi to povedlo. Dělám práci, která mě baví a uspokojuje, a mám skvělou rodinu. Myslím, že žiju hezký život.
