Nejeden laik by řekl, že vyšplhat se na nejvyšší horu světa do výšky 8 848 metrů nad mořem je pořádný sportovní výkon a musí se na něj pečlivě trénovat.
„Vylézt na Everest není zase takový obrovský sportovní výkon, je to zejména o hlavě a o tom chtít. Důležité je také zmínit, že já to vystoupal s kyslíkem,“ trochu Martin Jáchym překvapuje svou výpovědí.
Budějovický horolezec však „jen“ hodně běhal a lezl po jiných horách. Podle něj je to ten nejlepší trénink. S lezením do výšek začal už na střední škole s kamarády, kdy objevovali nižší pohoří v Rumunsku či na Slovensku. Postupem času a s příchodem zaměstnání se Jáchymovy cíle začaly zvyšovat.
„Napřed jsem zkoušel vylézt na pětitisícovky, pak na šesti-, sedmi- a nakonec až na osmitisícovky. S těmi jsem začal v té době, co jsem začal podnikat. Mám na to čas i peníze,“ vysvětluje.
Byť je Mount Everest nejvyšší hora světa, pro budějovického horolezce a cestovatele výstup na ni možná nebyl ten nejtěžší. Dostat se na vrchol nepálského Manáslu (8 163 m n. m.) bylo pro něj náročnější, protože tam šel sám bez šerpy.
„Everest byl opravdu dlouhý. Tam si musíte všechno vyčekat. Než se aklimatizujete na výškový rozdíl, až bude správné počasí a podobně. Sice to tak nevypadá, ale člověk tam opravdu spíše odpočívá ve stanu, než leze po horách. Musíte pořád a poctivě regenerovat. S klukama jsme každý den dělali kolečko okolo základního tábora nebo hráli ve stanu šachy, karty a Člověče, nezlob se. Ale když už tam člověk ty dva měsíce takhle je, tak prostě chce nahoru vylézt, nechce to vzdát,“ přidává Jáchym další zážitky z rozhraní Nepálu a Tibetu.
Martin Jáchym (40 let)Rodák z Českých Budějovic vystudoval Vysoké učení technické v Brně. Po škole nastoupil jako zaměstnanec do jedné z budějovických projekčních kanceláří. Od roku 2014 podniká a projektuje ve své firmě dopravní stavby. Jeho velkým koníčkem je všeobecně sport a cestování. Kromě horolezectví hraje také fotbal za FC Nové Hodějovice či se v poslední době dal na běhání na delších tratích. Je bezdětný a svobodný. |
Kvůli velké nadmořské výšce při samotném výstupu také musíte pečlivě volit každý krok. Uděláte tři, čtyři, pět a pak na nějakou dobu musíte odpočívat a nabírat síly na další.
„Co mě tam ale docela překvapilo, a příjemně, že to na Everestu nevypadá tak, jak se o tom neustále píše a mluví. Že jsou tam šílené fronty a davy lidí. Já tedy aspoň nic takového neviděl,“ zmiňuje Jáchym.
„Naopak jsem tam ale zaznamenal hodně lidí, kteří neměli moc soudnosti. Nakonec se samozřejmě až nahoru nedostali, ale už v základním táboře mi podle jejich vybavení a zkušeností bylo jasné, že to přehnali. Viděl jsem dokonce, jak si někdo nedokázal obout ani mačky. Ale to byla výjimka,“ nechápavě kroutí hlavou.
Zážitky z několikatýdenní expedice však nejen jemu mírní smutná událost, při které jeden z členů výpravy zůstal při sestupu u vrcholu, kde zemřel.
Jaký je další cestovatelský a horolezecký sen Martina Jáchyma? Na světě je ještě pár míst, která by si rád ve svém pomyslném deníčku odškrtl.
„Nějakou osmitisícovku bych ještě rád vylezl. Rád bych zkompletoval projekt Seven Summits, což je vylezení nejvyšších vrcholů všech kontinentů. A tady mi chybí už jen Antarktida, takže její horu mám také v seznamu.
„Ale nechodím jen po horách, cestuji i normálně. Rád poznávám tamní obyvatele a poslední dobou rád objevuji různé ‚stány‘, tedy Turkmenistán, Uzbekistán a podobně. Už to mám skoro komplet,“ směje se ten, který navštívil například i Severní Koreu.
I když Jáchyma rodiče v mládí k žádnému sportu cíleně nevedli, začínal s pohybem jako tehdy každý malý kluk. V létě se proháněl s kamarády s fotbalovým míčem, v zimě obouval brusle a jezdil hrát hokej na zamrzlé rybníky. Ostatně fotbal mu vydržel až dodnes, pořád hraje za Nové Hodějovice.
„Já jsem ale mizerný fotbalista, vždycky jsem hrál maximálně jen okresní přebory. V týmu jsem spíš na takovou tu černou práci, všechno si odběhám, než abych se nějak mazlil s míčem,“ směje se horolezec.
A protože má raději přírodu než velkoměsta, nejen do hor se rád vrací. „Pohled shora do krajiny je fakt nádherný. Navíc to skloubíte s tou sportovní stránkou. I když je asi možná lepší vylézt na nižší horu, ale přece jen ten Everest je zejména o tom, že si člověk chce něco dokázat,“ ví Jáchym.
Sám přitom zažil spousty „zábavnějších“ výstupů než na legendární osmitisícovku. Podle budějovického projektanta dopravních staveb a cestovatele se dobře leze například v Alpách.
„Ráno či ještě v noci vstanete na horské chatě a jde se na vrchol. Tam to odsýpá přece jen více. A i když tam máte náročnější technická lezení, pořád je to takové svižnější než na Everestu. Tam se opravdu víc čeká, než leze,“ doplňuje Jáchym.
Jeho koníček se mu daří dobře zkombinovat s jeho profesí. Ve své firmě dělá jen on sám, je tak vlastně zaměstnanec a šéf v jedné osobě.
„Když jsem byl zaměstnaný, tak to nešlo, abych tolik lezl po horách. Teď už ale pro mě není problém si vzít delší, i několikatýdenní volno a pak si to napracuji o víkendech a po večerech. A také si umím peníze na cesty vydělat,“ přesvědčuje ten, který například nyní pracuje na přípravě jednoho z dálničních přivaděčů v okolí Budějovic. „Například cesta na Everest mě stála okolo třiceti tisíc dolarů,“ přidává Martin Jáchym.
V jeho zálibě se ho nesnaží brzdit ani jeho nejbližší. Už vědí, že by to stejně nemělo smysl. „Akorát babičce musím vždycky napsat, že jsem v pořádku. To je asi všude stejné,“ usmívá se.
Dál tak plánuje výlety po světě, doma už má i zabukované další letenky. „Neumím si představit, že bych letět na týden do resortu a jen se válel u moře. Tam jen vlezu, vykoupu se, jdu pryč,“ říká Jáchym rezolutně.
