Ze všech aktů sociálního inženýrství se v paměti asi nejhlouběji zapsala prohibice. Slyšíme-li výraz prohibice, ve většině případů je řeč o prohibici alkoholu. A slyšíme-li prohibice alkoholu, můžeme se vsadit, že řeč je o té americké z let 1920 až 1933.
Byla zavedena před 90 lety a nezáleží moc na tom, jestli 29. ledna, jak uvádí ČTK, nebo už 16. ledna, jak nás ubezpečuje Wikipedie. Jisté je, že ten krok - úředně řečeno Zákon o národní prohibici alias Volsteadův zákon, jinými slovy 18. doplněk americké ústavy - zanechal hlubokou stopu ve společnosti i kultuře. Tak hlubokou, že americkou prohibicí a její zkušeností se oháníme dodnes, aniž bychom byli schopni doložit, do jaké míry ta argumentace sedí.
Stačí se podívat do českých médií. „Vzpomeňme, když se v Americe ve třicátých letech zavedla prohibice, co to způsobilo. Škoda byla daleko větší než přínos,“ tvrdí senátor Vladimír Dryml v debatě o plošných kontrolách alkoholu u řidičů. Že by opilost za volantem souvisela s Al Caponem? Že by gangsteři se zakázaným alkoholem nejenom kšeftovali, ale též pod jeho vlivem řídili?
„V Americe se údajně nikdy nepilo s takovým gustem jako v době prohibice,“ říká dokumentaristka Bára Kopecká v debatě o toleranci drog. Společný jmenovatel tu zdůrazňuje i českoamerický podnikatel Richard Zákupa: „Restrikce vždy zvyšuje zájem - například v Americe se nikdy tolik nepilo jako za prohibice.“
A Jaromír Jech, místopředseda Svazu měst a obcí, se opírá o zkušenost prohibice i v postoji k hazardu: „Kdo trochu zná historii, ví, jak posílila mafie v Americe v době prohibice. Totální zákazy nic neřeší.“ To je ono, spojení prohibicekriminalita-mafie, tady koření dodnes platné poselství americké praxe schválené před devadesáti lety.
Ikonické události ovšem žijí vlastním životem. Spojujeme si je s obrazy, jaké známe z tradované legendy, z literatury i filmů, aniž bychom studovali detaily.
Přiznejme si, že ta kultovní díla jsou jiná káva než historické, ekonomické a sociologické analýzy.
Kdyby nebylo americké prohibice, neznali bychom tak důvěrně Ala Capona, Bonnie a Clydea ani Johna Dillingera.
Kdyby nebylo americké prohibice, filmy jako Nedotknutelní, Někdo to rád horké, Millerova křižovatka, Veřejní nepřátelé nebo Kmotr by nemohly čerpat z její atmosféry a tu legendu dotvářet.
Legenda se svěrákovskou tváří K nám ta legenda doráží až před osmdesáti lety. Už tehdy jí však satirikové Rada a Žák nasazují jakousi svěrákovsky českou lidskou tvář. Kniha Z tajností žižkovského podsvětí ukazuje gangsterské Chicago přenesené do pepíkovské pražské čtvrti.
Když Žižkov svrhne potupné jho magistrátu a vyhlásí republiku, rozhodne se zavést i prohibici, jak se na mladou demokracii sluší, ale její svéráz vysvětluje člen žižkovské Dolní sněmovny Nebužel: „Samozřejmě jsem nemyslel zákaz piva a kontušovky, alébrž zákaz nápojů škodlivých a nehodných občana dbalého své cti a mužnosti, jako sodovek, limonád, citronád, grenadin, oranžád a podobných svinstev a zhoubných narkotik!“
Právě díky té legendě je prohibice spojována s hospodářskou krizí třicátých let, s Velkou depresí, sociálními otřesy a organizovaným zločinem té doby. Jenže podíváme-li se na kořeny americké prohibice, zjistíme, že nejde o doprovodný jev krize, ale spíše o akt sociálního inženýrství, motivovaný zápasem na morální frontě.
Americký Senát navrhuje ústavní dodatek zakazující výrobu, dopravu a prodej alkoholu („opojných nápojů“) již 18. prosince 1917, tedy půl roku poté, co Amerika vstoupila do první světové války. Je to doba, kdy jsou všechny velmoci pohlceny válečným úsilím a k tomu obrazu se pokoušejí i organizovat fungování společnosti. Je to doba, kdy se v Evropě i Americe poprvé zavádí letní čas - právě s argumentem, že se tak zlepší organizace práce. Logicky je to tedy i doba, kdy ke slovu přicházejí hesla typu „správný mladý muž cvičí, nepije a nekouří“.
V těchto podmínkách získávají navrch už dlouho působící lobbistické skupiny „suchých“ (nábožensky vzato zvláště metodisté, baptisté, presbyteriáni, skandinávští luteráni) nad skupinami „mokrých“ (letniční církve, němečtí luteráni, katolíci). Proto návrh, kterému oponuje - a později ho neúspěšně vetuje - prezident Wilson, v Senátu vítězí. V lednu 1919 je návrh schválen už 36 státy unie, což je dostatečný počet na to, aby se stal platným ústavním dodatkem. A tento ústavní dodatek vstupuje v platnost právě před devadesáti lety.
Co odkázal vznešený experiment V lednu 1920 to ještě nevypadá tak dramaticky. Ze dne na den se sice přestává vyrábět, distribuovat i prodávat alkohol, ale novou legislativu lze vymáhat jen s obtížemi. Zatímco federální úřady mají jen 1520 prohibičních agentů, počet ilegálních výčepů alkoholu v samotném New Yorku se odhaduje na třicet až sto tisíc. Drama, živící pozdější nesmrtelnou legendu, se rozvíjí až s nástupem hospodářské krize, kdy začíná tvrdá obchodní konkurence gangů a zároveň stát posiluje represi.
Na okraj, zmíněné ilegální výčepy v Americe byly zhusta maskovány jako soukromé kluby, což připomíná dnešní poměry při tažení proti tabáku a kouření. V době, která zapovídá kouření ve veřejných lokálech, bují například v Německu soukromé kluby umožňující návštěvníkům (formálně členům s legitimací), aby se intoxikovali alkoholem i nikotinem.
Vznešený experiment, jak se americké prohibici oficiálně říkalo, zůstává ukázkou dobrého úmyslu, který dláždí cestu do pekla. Pomohl k výdělku mafiím a gangsterům, pomohl vzniku literárních a filmových klenotů, ale stát jako takový na něm pouze prodělal, ač ho sám motivoval starostí o veřejné zdraví a blaho.
Stát se poučil. Dnes sice motivuje starostí o veřejné blaho a zdraví plošné zákazy kouření, ale zatím nikde na světě - s výjimkou Bhútánu - nepřikročil k zákazu výroby, distribuce a prodeje tabákových výrobků. V tomto smyslu je varování americké prohibice účinné.
***
Kdyby nebylo americké prohibice, neznali bychom tak důvěrně Al Capona, Bonnie a Clydea ani Johna Dillingera
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
