Kdybych lépe studoval literaturu, měli bychom jasno dřív, říká profesor chemie Josef Michl z Coloradské univerzity v Boulderu o dlouhé cestě k významnému objevu. Náhoda vede k mnoha vědeckým objevům. Jak vypadala ta, která zasáhla do vašeho bádání?
Šlo o náhodné pozorování polymerace čili tvorby veliké molekuly z malé. Zpozorovala ji spolupracovnice Steffi Körber. Přišla za mnou ve špatné náladě a říkala mi: „Takovou práci jsem si dala s touhle látkou, pak ji nechám na stole, přijdu zpátky a ona už tam není.“ Já jsem trochu zvednul obočí, protože to znělo, skoro jako kdyby tu látku někdo odnesl. Ale ona říká: „To ne, něco tam bylo, ale ne ta původní látka. Vznikla z ní odporná slizká hmota, něco jako polymer.“ A to jsme zbystřili, protože nebyl důvod očekávat, že by tento monomer na vzduchu samovolně zpolymeroval.
Jak jste zareagoval?
Asi ne tak, abych na to mohl být příliš hrdý. Kdybych měl pořádně prostudovanou literaturu, konkrétně článek vyšlý asi před dvaceti lety, měli bychom jasno. Ale literatury je tolik, že člověk všechno v hlavě nenosí.
Nejprve jsme si mysleli, že polymeraci způsobil fakt, že v krystalech jsou molekuly příliš namačkané na sebe, a proto se spojují. Vrtalo mi to hlavou asi půl roku. Provedli jsme pár pokusů, ale naše teorie, proč polymer vzniká, tyto experimenty vyvrátily.
Pak jsem náhodou slyšel přednášku Tima Clarka z univerzity v Erlangenu v Německu, která byla o něčem jiném. Ale právě on zveřejnil o dvacet let dříve zmíněný článek a trochu trpce si postěžoval, že se na něj zapomnělo. V tom okamžiku se mi rozsvítila v hlavě taková žárovka.
Jak tato chemická detektivka pokračovala? Hned po přednášce jsem zatelefonoval kolegovi a řekl mu: „Zkus to ještě jednou, ale vyčerpej z nádoby vzduch.“ Pokud je moje myšlenka správná, měla by být polymerace v nepřítomnosti vzduchu potlačena. Skutečně tomu tak bylo.
To byl začátek dalších pokusů, které moji domněnku potvrdily. Odtud už vedl jen krůček k nalezení látky - lithné soli, která katalýzu umožňuje. Postup byl nakonec patentován a už jsme podepsali smlouvu se společností BASF, která si myslí, že s jeho pomocí půjde vyrábět podstatně laciněji polymer, který má v průmyslu mnoho využití. Kde bychom se s ním mohli setkat? První aplikace by mohla být na polyizobutylén. To je polymer, který se dnes vyrábí průmyslově, ale je poměrně drahý. Používá se ve stavebnictví, taky se z něj dělají žvýkačky. Vyrábí se za velmi nízkých teplot, asi minus 100 stupňů Celsia, a chlazení je drahé. Naše reakce probíhá za pokojové teploty a tlaku. Zatím ale funguje jen v laboratoři. Ještě potrvá tak dva roky, než se prokáže, zda bude fungovat i v průmyslu a vyplatí se. Až pak se uvidí, zda se dostane do výroby.
***
Z pořadu Dopoledne s Leonardem, který vysílá stanice Český rozhlas Leonardo dnes v 10.37 h na adrese www.rozhlas.cz/leonardo
