V takových chvílích se síť jeví jako instrument obecného zblbnutí, která ze svých uživatelů dělá lidi neschopné dlouhodobého soustředění, rádoby vševědy, kteří si pletou vědění s rámcovou obeznámeností s příslušným heslem Wikipedie. Vždy připravené pustit se do ostré výměny prefabrikovaných „soundbiteů“. Rochnit se v pohoršení nad tím obecným zmarem jednomu lebedí. Musí ale z toho opojně chmurného obrazu vytlačit lidi, jako byl koncem roku zesnuvší Denis Dutton – bylo mu 66 let.
Učitel filozofie na univerzitě v novozélandském Christchurchi před dvanácti lety založil stránku Arts & Letters Daily, na které se každý den objevovaly odkazy na eseje, recenze a další články, jež editor uznal za hodny širší pozornosti. Často to byly texty pro internetového čtenáře možná dlouhé, skoro vždycky ale zajímavé, zhusta dokonce vtipné.
Kromě intelektuálního nároku výběr prozrazoval taky vyhraněný pohled na spoustu věcí, pohled, který čtenář nemusel sdílet, i tak ho ale konfrontace s Duttonovou selekcí přivedla přinejmenším k tomu, aby svůj nesouhlas nějakým ne úplně odbytým způsobem zdůvodnil. Navíc – Duttonovy anotace k jednotlivým textům byly výstižné až kouzelné. S úžasem hraničící úctu pak budila představa, kolik blbých článků musel ten člověk každý den přečíst, aby mezi nimi našel ty tři čtyři dobré. Četl, abychom my ostatní nemuseli, dalo by se říct.
Učitel někde na Novém Zélandu začne jen tak uveřejňovat výběr toho, co ho zaujalo v tisku, a časem získá početnou obec čtenářů na celém světě – taky typický příběh dnešní doby. Stačilo jenom dělat to dobře a dělat to důsledně, prakticky každý den po všechny ty roky. Jak prosté.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN TĚSNĚ VEDLE
