První díl dokumentárního triptychu Charta 77 odvysílala ČT 2 ve čtvrtek, další dva budou následovat v pondělí a ve čtvrtek. Autorka scénáře a režisérka Olga Sommerová využila historických svědectví jedenadvaceti mluvčích Charty, zajímaly ji však i jejich názory na současnou českou realitu.
* LN Charta 77 skončila své působení před sedmnácti lety, protože už v demokratických podmínkách necítila své další opodstatnění. Vy jste si však některé z jejích mluvčích po letech znovu vybrala. A jak váš dokumentární triptych dokládá, mají co říci právě k dnešku...
Pro mě bylo důležité, že můžu předat poselství těchto lidí i k současné situaci -společenské a politické. Třináct patnáct sedmnáct let za totalitního režimu vytrvali ve svých názorech a to je zárukou jejich integrity. I jejich dnešní názory a postoje potvrzují, že občanská společnost nemůže zůstat nečinná, že musí být aktivní za každého režimu, nesmí se za žádných okolností nechat umlčet. Mnozí z nás si naivně mysleli, že po zániku bolševismu tady bude ráj na zemi, že demokracie je samospasitelná, ale ona sama o sobě není zárukou ničeho, dokonce ani spravedlnosti. Přesto si uvědomuju čím dál víc, že když se občané proti nějaké nepravosti postaví, mají šanci.
* LN Což je optimističtější názor, než má mnoho lidí, kteří spíše propadají skepsi z marnosti svého snažení nebo z pocitu bezmocnosti proti evidentním špatnostem, jichž jsou svědky.
Nejenom za bolševika, ale i za posledních dvacet let došlo k nevratnému ničením hodnot, dnes víme, že jsme se měli bránit, dokud byl čas. Pokácené aleje, obytné a úřední budovy na místě parku nebo dětského hřiště, krabice skladišť místo obilných lánů, zbourané historické budovy, které překážely developerům. Trápí mě pohled na naši současnou politickou reprezentaci, pro kterou je důležitější vlastní prospěch než úkol, k němuž jsme je zvolili, k moudré správě věcí veřejných. Samozřejmě vím o všem pozitivním, co se v této zemi událo po revoluci, ale myslím, že se o to víc zasloužili podnikaví občané než politická reprezentace. Už jenom rozkradení národního bohatství v devadesátých letech je důvod, proč by občané měli znovu vytáhnout do boje. Čekala jsem, že se k výročí 17. listopadu výrazně projeví studenti, a byla jsem zklamaná.
* LN Od listopadu ’89 uteklo už dvacet let a tihle mladí patrně ani nebyli na světě, takže problémy asi vidí jinak než my pamětníci?
Já si pamatuju, jak na Albertově v roce 1989 byla atmosféra přímo nabitá odhodláním, vůlí skoncovat s prolhaným režimem, a dnes, když politici zase populisticky lžou - studenti promarní příležitost vyjádřit se, průvod se stane happeningem. Nevím, jestli jsem se já zbláznila, že slyším trávu růst, když si pořád myslím, že se něco musí stát. Ale pozoruju, jak lidé z mého okruhu jsou také znechuceni z toho, co dělá Paroubek a Klaus... Říkám si, jak je možné, že novináři jednoho dne popíšou velký korupční skandál nebo přímo zločin, kdesi se ztratily velké veřejné peníze, támhle jsou jiný šméčka, napíše se to zcela konkrétně, a za dva dny o tom nikdo neví. Veřejně se píše a mluví o zločinech politické reprezentace - a nic z toho neplyne. U nás politici nemají ve zvyku podávat demisi za selhání jako v kultivovaných demokraciích. Jak je to možné?
* LN Takže jsme bezmocní?
V mém filmu říká Petruška Šustrová: když se lidi neozývají, neukazují na to, co je špatné, znamená to, že společnost je nemocná. Buď se bojí, nebo je jim to jedno, anebo si myslí, že jejich hlas nebude vyslyšen. Ale já z poslední doby vím, že se spoustu věcí podařilo zachránit, takže zas tak bezvýchodné to není. Dana Němcová vzpomíná, jak k soudu na proces s Plastiky v létě 1976 přišlo plno lidí, Václav Havel mluví o dopisu o nedělitelnosti svobody na podporu Plastiků, který podepsali Jaroslav Seifert, Jan Patočka, profesor Černý a Plastici pak dostali tresty mírnější, než se čekalo. Takže bylo zřejmé, že postavit se, byť proti totalitnímu režimu, má přece jen smysl. Proto se tehdy zrodila myšlenka Charty 77.
* LN Pro svůj triptych jste si vybrala osobnosti, které po všechna ta léta nezměnily svůj postoj. Což ani v disidentských kruzích nebylo zcela samozřejmé.
Jsou to lidé, kteří se navzdory perzekuci postavili zločinnému režimu, byly to osobnosti z jednoho kusu a takoví jsou dodnes. Přestože tehdy byli názorově rozrůznění, vnější tlak je držel pohromadě. O tom mluví vlastně všichni - ve společenství Charty našli prostor, v němž mohli svobodně diskutovat, nikdo nikoho nezatracoval, přestože zastávali výrazně protikladné konfese od levice až po pravici. Shodují se v tom, že něco takového se už asi nikdy nemůže opakovat. A svou protirežimní opozici pojímali jako legalistickou, opozici s otevřeným hledím. Tahle tolerantní a svobodná reflexe jim chybí v diskusi současných politiků, kteří si navykli umlčet protivníka, často sprostými výpady.
* LN Aktéři vašeho dokumentu se shodují i v tom, že podpisem Charty se jim vlastně ulevilo, když se veřejně mohli přihlásit k tomu, že jsou odpůrci režimu. Byly mezi nimi i mnohé ženy, mámy od dětí a zjevně neváhaly.
U žen hraje důležitou roli srdce a v srdci sídlí statečnost. Přijde mi logické, že chartistky a ženy chartistů byly statečné. Dana Němcová, Kamila Bendová, Petruška Šustrová měly dětí jako smetí. Postavily se režimu právě kvůli budoucnosti svých dětí. Přitom si pamatujeme, jak celá společnost byla stísněná, spoutaná strachem - všichni, kteří jsme byli mimo Chartu, my, kteří jsme ji nepodepsali nebo nebyli aktivní proti režimu, jsme žili své životy pod hrozbou ztráty existence, jiní v obavách z toho, že jejich děti nebudou moci studovat. Filozof Ladislav Hejdánek říká, že se postavil režimu taky kvůli dětem, ale přesto cítí jakousi výčitku, že nemohly vystudovat. Dnes si myslím, že rodiče mají žít podle svého přesvědčení a svědomí a děti se musí jejich životu přizpůsobit. Takzvané ohledy na děti, kdy rodič ztrácí svou osobnost, nejsou zdravé. Ani pro rodiče, ani pro děti.
* LN V prvním díle jste zachytila ještě nadějeplná šedesátá léta a to, jak se po sovětské okupaci všechno zhatilo, druhý díl je depresivní, protože v osmdesátých letech to vypadalo hodně beznadějně. To všechno si jistě osobně pamatujete?
Pamatuju si, jak jsem začátkem sedmdesátých let, když jsem přišla na FAMU, cítila obrovskou společenskou, a tudíž i osobní depresi, že mě to úplně svíralo. Po tom rozkvětu konce šedesátých let to byl šok. A vlastně dnes závidím lidem, kteří našli odvahu se z téhle deprese, kterou nepochybně cítili velmi tíživě, dostat veřejným vystoupením. Přihlásili se k tomu, že nesouhlasí s režimem, a něco proti němu dělali. Trvalo to sedm let, než se zformovali, jejich život byl náročný - bez peněz, bez vlastní profese, pod neustálým dohledem, policajti pořád někde přede dveřmi, s rizikem věznění a estébáckých provokací. Je to životní cesta, jakou poznalo jen málo občanů téhle země, ale muselo to stát za to, bylo to něco výjimečného. Charta byla první významnou občanskou společností u nás. A pro mě osobně je důležité alespoň svým filmem předat toto její poselství dál.
* LN Asi oslovujeme oslovené a přesvědčujeme přesvědčené. Na váš dokument se jistě podívají především ti, kteří cítí zodpovědnost za společnost, ve které žijí. Doufejme, že i někdo další.
Napíšu, natočím, vyslovím to, co mě trápí nebo rozradostňuje, a pošlu to dál. Dělám to i pro sebe, pro svoje svědomí. Můžeme si myslet, že zdejší společnost je nasycená, že mladí lidé, kteří vždycky byli motorem změn, jsou rozprášení někde po světě a budují svou kariéru, myslí logicky především na sebe a na svou konkrétní budoucnost a těch lidí, které to opravdu trápí, že je poměrně málo. Ale já si navzdory tomu myslím, že občanská společnost existuje, že funguje od Prahy až po nejmenší vísku, i když třeba zaznamenává jen malá vítězství. Ale ta jsou důležitá. To je moje naděje. Stěžujeme si, že zdejší občanská společnost skomírá, ale když naši aktivitu srovnám se Slovenskem, kde jsem teď pět let učila, tak musím říct, že to je nebe a dudy. Že tady se lidi přece jenom nějak formují -to je jedno, jestli jde o záchranu jednoho starého stromu, o budování dálnice v chráněné krajinné oblasti, nebo nesouhlas s nespravedlivým rozhodnutím soudu. I když třeba mají pocit, že jejich hlas je málo slyšet, musí se naučit víc křičet a nevzdávat se. Podstatné je, že ten hlas existuje.
* LN A jak je to na Slovensku?
Vládne tam Fico a národ ho volí - většina národa vždycky volí populisty, a na Slovensku i nacionalisty, a Fico důslednými kroky utahuje šroub. Já tam cítím takové ty zpočátku neznatelné, později zřejmé návraty k totalitárnímu manipulování, jaké jsme už kdysi zažili. Ptala jsem se svých studentů, jestli na Slovensku existují novináři, kteří by psali otevřeně proti establishmentu. Řekli, ano, Štefan Hríb. Ptala jsem se: a kdo ještě? No ještě Štefan Hríb. Takže i tamní novinářská obec, jak jsem se dozvěděla, žije v jakémsi strachu, což je v demokratické zemi hodně nebezpečné. Já tam velmi silně cítím obecný nezájem o věci veřejné, rozdíl mezi českou a slovenskou mentalitou je zřejmý. Nakonec, chartistů bylo asi dva tisíce, z toho Slováků snad šest... To všechno nás ale nesmí ukolébat. Nemůžeme se smířit s tím, že tu politici můžou beztrestně řádit, že se tady zločiny netrestají. Dvacet let po revoluci říkáme, že by se politické klima mělo změnit.
* LN Jenže kdo to udělá?
Občané, jedině občané. Politici se navzájem nevymlátí, nepůjdou proti sobě, to je bratrstvo kočičí pracky. Dvě velké strany, které proti sobě vedou vražedný boj, se nakonec tak nějak podrží. Pro mě osobně je jedinou důvěryhodnou stranou bez korupčních afér Strana zelených. A jejímu programu, který chce bojovat za nás občany, věřím. Ve studenty jsem doufala, a moje naděje byly zklamány. Je dobře, že vznikla studentská iniciativa Inventura demokracie, ale je málo akční. Když se řekne A, musí se říct i B. Na to, aby zapaloval, musí člověk hořet. Ale pořád se spoléhat na to, co kdo jiný udělá, nestačí. Každý z nás musí sám něco udělat. To, na co má sílu.
* LN Ale národ bude zase volit populisty...
Populistu Paroubka. Břicho je pro ně nejdůležitější. Ale elita národa, a k ní počítám také studenty, přece musí vědět, že sociálně demokratičtí populisti zadlužují zemi na jejich úkor.
* LN Takže: jaké je podle vás řešení?
V tom, co říká v mém filmu Dana Němcová: občan se nesmí vzdát své zodpovědnosti za věci veřejné za žádnou cenu. Ale kdo jsou občané? Ti, co na všechno pečou, pro mě nejsou občané. Mají sice právo volit, platí daně, ale nejsou občané. Občana zajímají věci veřejné, věci obce. Chartisté svým postojem v normalizačním režimu veřejný prospěch nadřadili osobním zájmům. V riskantních situacích prokázali svou odvahu. Dnes nikdo žádnou odvahu prokazovat nemusí. Ale plné břicho rodí lenost a lhostejnost.
* LN Ve třetím díle je zmíněno i to, jak Charta ukončila v roce 1992 svou činnost. Nebylo to předčasné?
Tehdy po listopadu uvažovali, jestli má smysl dál pokračovat. Václav Havel v roce 1991 řekl, že existence Charty je teď možná důležitější než za totality, což se jevilo, viděno tehdejším porevolučním nadšením, jako paradox. A rok na to byla činnost Charty 77 ukončena s tím, že už není v demokratických podmínkách potřebná. A já si dneska myslím, že by Charty, jejího rozvíjení, následování bylo potřeba po celé uplynulé dvacetiletí až do dneška. Že by působila jako občanská iniciativa, která má své renomé, monitorovala by stav demokracie u nás a byla korektivem toho, co se v politice a ve společnosti děje.
* LN Každopádně máme asi jen to, co si zasloužíme?
Říká se, že ryba smrdí od hlavy, a každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. V mém filmu vzpomíná kazatel Jan Kozlík, jak si už v době revoluce uvědomil, že to, co se linulo z Hlasu Ameriky o našem pracovitém a demokraticky smýšlejícím národě, není pravda. Já si přesto myslím, že zodpovědní a vědomí lidé tu jsou, že se jen nesmí vzdát. Co jiného nám taky zbývá?
***
Olga Sommerová
Filmová dokumentaristka a pedagožka absolvovala obor dokumentaristiky na pražské FAMU, kde v letech 1991 až 2002 také vyučovala a od roku 1994 vedla osm let katedru dokumentární tvorby.
Natočila přes sto filmů, za něž získala třicet cen na domácích a zahraničních festivalech. Na základě svého úspěšného dokumentu O čem sní ženy vydala tři stejnojmenné knihy rozhovorů a navíc knihu O čem sní muži. Všechny se staly bestselery.
Ve svých filmech se scenáristka a režisérka zabývá sociálními tématy, mezilidskými vztahy, později svou pozornost zaměřila k portrétům významných osobností. Mapuje fenomény tuzemského společenského a uměleckého života, zabývá se aktivně feminismem a připomíná a zkoumá také nedávnou historii této země.
