Úspěchy tohoto nenápadně vyhlížejícího muže ze Žiliny nejlépe dokládá seznam prestižních světových institucí, kde v posledních letech vystavoval: Tate Modern, Centre Pompidou, MoMA... Účastnil se Benátského nebo Berlínského bienále, vystavoval na Manifestě. Začínal jako tvůrce instalací, ale v posledních letech se čím dál víc zabývá jemnými performancemi, interaktivním uměním a vytvářením zvláštních situací.
Jeho výstava ve vídeňské Secesi například spočívala v tom, že Ondák přesvědčil několik svých slovenských přátel, aby na parkovišti za honosnou budovou galerie zaparkovali své prastaré Škody 105 a 120. Nezvyklé koncentrace otlučených vozů se slovenskou poznávací značkou si na první pohled nemusel nikdo všimnout: ostatně Vídeň má s levnou pracovní silou svých východních sousedů svou zkušenost. A právě zdánlivou neviditelnost slovenských gastarbeitrů chtěl dílem Ondák komentovat.
Umění může být všechno Na podobném, zdánlivě prostém principu byla postavena i Ondákova performance před kunstvereinem v Kolíně nad Rýnem: umělec najal několik lidí, aby před vchodem do galerie utvořili umělou frontu. Kolemjdoucím většinou nedalo, aby se nezeptali, na co tu ti lidé vlastně čekají. Pomocí východoevropské zkušenosti s nedostatkovým zbožím tak umělec lákal na výstavu diváky v zemi, kde je skutečným luxusem především čas.
Řada Ondákových instalací je bez použití složité technologie interaktivních, zapojit se do nich může kdokoliv. Při jeho výstavě v newyorské MoMA nechal návštěvníky, aby na stěnách fixkou vyznačili svou výšku, spolu s datem a jménem. Když něco podobného, co řada lidí zná z měření dětí na futrech dveří, společně udělá několik tisíc lidí, vznikne tak zvláštní vizualizace průměrné výšky návštěvníků muzea a současně i grafická metafora mnohosti i sounáležitosti lidského společenství.
Roman Ondák reprezentoval Českou a Slovenskou republiku na dosud posledním Benátském bienále v roce 2009. Česko-slovenský pavilon tehdy obrátil naruby: do jeho vnitřních prostor nechal zasadit rostliny, jaké rostou v jeho okolí, a parkovou cestičku před jeho vchodem prodloužil skrze celý vnitřek budovy až k jejímu zadnímu východu. Exteriér se tak dostal do interiéru, z přírody se stalo umění.
Inspirace chilskými horníky Jedním z vrcholů dosavadní Ondákovy kariéry bude jeho výstava v Muzeu moderního umění v Oxfordu, která Ve Velké Británii začíná 12. března. Za jednu z netrpělivě očekávaných událostí jarní sezony ji například označil vlivný umělecký žurnál Artforum.
V souvislostí s přípravou výstavy se umělec prostřednictvím muzea obrátil na veřejnost, mezi kterou hledá dobrovolníky pro připravovanou performanci. Její přesný průběh není jasný, umělec se ale inspiroval osudem chilských horníků, kteří byli v loňském roce řadu dní uvězněni v dole, odkud je zachránilo speciální pouzdro. Jedno z děl je nazvané Schránka času a reflektuje lidskou izolaci, ve které musel výtah na svobodu opravdu působit i jako stroj času. Druhé, Stampede, bude naopak pracovat s pohybem velkého davu lidí v temném prostoru. Právě pro realizaci tohoto díla Ondák hledá účastníky. Podmínkou je pouze dobrý fyzický stav a ochota pohybovat se spolu s dalšími lidmi ve tmě.
Více informací pro dobrovolníky získáte na stránkách Muzea moderního umění v Oxfordu (www.modernartoxford.org.uk), nebo si na e-mailu info@modernartoxford. org.uk můžete rovnou vyžádat účastnický formulář a rezervovat si místo.
