Nejde jen o originální prolínání divadla a výtvarna, ale také o pohrávání si s opačným sledem událostí, které projekt staví proti sobě ve vzájemném zrcadlení.
* LN Jak vznikla myšlenka Hry pozpátku?
V roce 2007 jsem byl pozván na výstavu Made in Germany, která sledovala současnou výtvarnou scénu v Německu i v zahraničí. Připravil jsem videoinstalaci, která už pracovala s myšlenkou pohybu pozpátku. Ten je ale ve videu běžnou věcí, existuje zde jednoduchá funkce hraní záznamu pozpátku: rewind. To se týká nakonec všech audio-vizuálních médií. Tehdy mě napadlo, že idea pohybu zpět by byla daleko silnější, kdyby ji předváděli živě herci. V té době jsem se měl zúčastnit mezinárodní výstavy U-Turn v Kodani, kde jsem mohl vytvořit nový projekt. Navrhl jsem jim Hru pozpátku. Pomohli mi sehnat peníze a zajistili jak produkci, tak spolupráci s Královským divadlem v Kodani. Představení se hrálo na jeho experimentální scéně Takkelloftet.
* LN V Kodani jste měli úspěch?
To se umělci těžko posuzuje. Pro mě bylo důležité to, že jsem se díky spolupráci s choreografem Arim Rosenzweigem a ostatními umělci napojil na místní divadelní a taneční scénu. Představení se hrálo v době, kdy se výstava otevírala, takže jsme měli dost mezinárodní publikum.
* LN Co vás zajímá na hře s časem, proč stavíte proti sobě vyprávění v normální časové posloupnosti a obrácený sled děje?
Téma času je v mojí práci přítomné už delší dobu. Zpracovával jsem ho jak ve svých textových instalacích, tak v těch novějších filmových. Inscenace je postavená tak, aby si publikum oba opačné směry vyprávění muselo poskládat po představení v paměti. Je to pro mě ideální způsob sdělení. Místo abych diváky omámil spektakulární podívanou, chci je pobídnout, aby se spolupodíleli. Lákala mě možnost simultánního setkání vyprávěného děje a akce v opačném sledu. V představení je jeden moment, kdy hlavnímu hrdinovi kradou telefon. Opačně je ale krádež darování. Tato možnost představit konkrétní situace v jejich významových protipólech je podle mě velmi silná. Aby to bylo možné, musel jsem vybudovat příběh tak, aby měl zrcadlovou strukturu a všechny situace se v ději opakovaly.
* LN Hra pozpátku má tedy něco jako konkrétní děj, příběh?
V hledišti sedí herec a vypráví příběh, který jsem napsal. Na jevišti je pět tanečníků, kteří hrají stejný děj, ale v opačném sledu, tedy pozpátku. Veškerý pohyb herců na pódiu se uskutečňuje v opačném směru. Představení se otevírá scénou, kdy vypravěč přednáší text o tom, co to je začátek, jak se dá v příběhu stanovit. Ve stejnou chvíli tanečníci předvádějí děkovačku, kterou se tradičně představení uzavírá. Hned od začátku jsou jasně představené oba směry děje. Hlavní hrdina udělal zásadní chybu v osobním životě a trpí utkvělou představou, že svou chybu musí napravit. První polovina děje se odvíjí lineárně až do chvíle, kdy se rozhodne vrátit v čase. Vrací se tedy hlouběji do minulosti, na místa děje, která se již v příběhu odehrála, aby chybu napravil, ale pokaždé selže. Vše se tedy v příběhu stane dvakrát. Moment vracení se v čase objasňuje zpětný pohyb a zároveň umožňuje pracovat se simultaneitou mluveného slova a akce v opačném sledu. Až po představení si diváci mohou v paměti srovnat akci s místem příběhu, ke kterému ta která akce skutečně náležela.
* LN Co jste touto koncepcí sledoval?
Je tu několik rovin. Jedna se týká otázky, jakým způsobem lze budovat příběh a charaktery, které se v něm objevují. Další rovina zkoumá, jak pracuje naše paměť a do jaké míry to souvisí s budováním příběhu jako takového. Zásadní je ale pro mě analýza pohybu a orientace v prostoru. A každá z těchto vrstev bytostně souvisí s disciplínami, které představení spojuje, divadlem, výtvarným uměním a tancem.
* LN Připomíná to až jakýsi živočichopis, zkoumání člověka a jeho „podivných“ zvyklostí, jež sám ani nevnímá. Šlo vám i o tohle?
Často používám metodu dekonstrukce. Například v klasickém dramatu se charakter hrdiny vytváří několika na sebe navazujícími vrstvami. V mé inscenaci jsou tyto vrstvy rozdělené. Studují se zvlášť. Na pódiu se vyskytují tanečníci, vystupující jako postavy příběhu, ale jejich repliky zaznívají ústy herce na druhé straně divadla. Angažmá postav v ději a jejich vývoj se navíc na jevišti odehrávají v opačnou chvíli a opačným směrem než ve vyprávění. Myslím, že současná společnost se permanentně obklopuje fikcí. A tento způsob práce může ukázat, na jakých principech a proč se tak děje. Podobně je to v rovině pohybu. Každá akce má určitou logiku vývoje. Tu ale v běžném životě moc nevnímáme, podléháme spoustě návyků, které nám znejasňují význam našeho chování. Prostě je děláme. Pokud se ale pokusíme vykonat pohyb naopak, je nutné ho analyzovat, protože jde o absurdní činnost, která vlastně nedává smysl.
* LN Jaký máte jako výtvarník vztah k divadlu?
Obecně se ve výtvarném umění vztah k divadlu hodně proměnil. Například použití gesta bylo v 90. letech těžko představitelné, a teď se najednou stalo důležité. Ale používá se jinak, než je tomu v klasickém divadle. Používá se jako citace. Dokonce bych řekl, že jako určité politikum. Pro mě gesto nahrazuje, nebo umožňuje autenticitu. V souvislosti s mezinárodní uměleckou scénou je tohle problém. Lokální kontexty jsou těžko srozumitelné, někdy dokonce stojí proti sobě.
* LN Odkdy se tomuto typu tvorby věnujete a co jste ještě realizoval?
Performancí se zabývám poměrně krátkou dobu. Před třemi lety jsem v pražském kině Světozor připravil hru s názvem Jestli je na mně něco dobrého, jsem to jen já, kdo to ví. V Roxy/NoD jsem pak udělal performanci Ten druhý s podtitulem Požádal jsem svoji ženu, aby mi začernila místa na těle, která si nevidím, která zkoumala meze lidské identity. Tato práce je známější spíše v podobě fotoinstalace. Loni v létě jsme s Janem Lepšíkem a Lenkou Vítkovou připravili v rámci festivalu performance Místo a formule pořádaným GASK v Kutné hoře moji zatím poslední věc tohoto typu, kterou jsem nazval Občanská činohra. Uvidíme, co se mi podaří zrealizovat dál.
