Život argentinského revolucionáře Ernesta Che Guevary se za čtyřicet let, které uplynuly od jeho smrti, stal přeludem. Je mytizován jeho boj za sociální spravedlnost, vyzdvihována jeho odvaha, morálka a obětavost, je milován pro svůj zasněný pohled...
Velkou měrou se o tento božský obraz zasloužil především kubánský vůdce Fidel Castro. Ten si dává záležet na tom, aby se osobnost Che Guevary stala nejen legendou, ale životním vzorem. Od školních let je tak kubánským dětem každé ráno před vyučováním vštěpováno, že musejí být jako Che. Své životy tedy mají obětovat revoluci, pracovat na základě morálních (a ne materiálních) pobídek, tvořit masu na úkor jedince, svá přání podřídit blahu společnosti.
To vše nakonec odpovídá přesvědčení Che Guevary a jeho konceptu „nového člověka“, kterého chtěl na Kubě vytvořit. Tento projekt sociálního inženýrství viděno dnešníma očima zcela zkrachoval. Kubánci se nad podobnými ideály ušklíbají a starají se jen o to, aby každý den ve zbídačené zemi sehnali nějaké to jídlo. Mobilizační kampaně, které jsou režimem dodnes organizovány například za sběr cukrové třtiny, většina Kubánců vnímá jako odpornou a únavnou povinnost. Většina mých přátel na Kubě říká, že nechtějí být Che Guevarou, chtějí žít svůj vlastní život.
Samozřejmá slova, která jsou ale na Kubě projevem nemravnosti a sobeckosti. Na „ostrově svobody“ se dá žít jen v mantinelech, které pomáhal budovat právě Che Guevara. Nešlo přitom jen o utopistické ekonomické reformy, u jejichž zrodu Che stál, ale také o represivní nástroje. Argentinec založil nechvalně proslulé Výbory na obranu revoluce, které obyčejné Kubánce již pětačtyřicet let špiclují a udávají, či převýchovná centra, kam byli (a jsou) posíláni „kontrarevolucionáři“.
Temnou stránkou Che Guevary je rovněž fakt, že neváhal zastřelit své spolubojovníky třeba jen za nekázeň a po triumfu kubánské revoluce nechal popravit stovky lidí. Další jeho odsouzeníhodnou myšlenkou je snaha o vytvoření „několika Vietnamů“. Che chtěl přenést násilnou revoluci i do ostatních částí Latinské Ameriky, tedy roznítit v zahraničí třídní boj.
Konkurent nebo disident?
Castro po osobnosti Che Guevary sáhne vždy, když potřebuje. V roce 1965 přečetl (údajný) Che Guevarův dopis na rozloučenou, v němž se Argentinec vzdal všech svých funkcí i kubánského státního občanství s tím, že odchází za své ideály bojovat na další „fronty proti imperialismu“. Důležité ale je, že v dopise pěl na Castra chválu. Che mu posloužil i v roce 1997, kdy na ostrově vrcholila ekonomická krize způsobená rozpadem Sovětského svazu. Tehdy byly na Kubu převezeny (údajné) Che Guevarovy ostatky.
Pokud se jednoho dne potvrdí, že dopis ani ostatky nemají s Che Guevarou nic společného, Castro se ukáže být opravdu zvráceným manipulátorem. Najevo přitom může vyjít i to, že comandante nechal Che Guevaru v Bolívii, kde padl, na holičkách. Takový názor sdílí například Castrova dcera Alina Fernandézová. Loni v létě mi v Miami řekla, že „posmrtný“ Che Guevara je dokonalým produktem Castrovy propagandy.
Populární Che možná mohl v budoucnu politicky Fidelovi konkurovat nebo se stát disidentem číslo jedna. Faktem je, že se nebál pustit do ostré kritiky. Přesto se ale jeho osud zdá být i dnes po letech předurčen. Jeho životopisci poukazují na jeho neklidnou toulavou povahu, pocity izolace či na jeho nechuť k politické dráze. Jorge G. Castaneda v biografii nazvané Companero, život a smrt Che Guevary předkládá i neméně závažný důvod, který Che Guevaru hnal do džunglí a hor - a to křehké zdraví. Argentinec po celý život trpěl astmatickými záchvaty. Podle Castaňedy Guevaru do stavů „rozkolísanosti“, které tyto záchvaty také způsobovaly, přiváděly spletité citové či existenciální problémy. Guevara mohl uniknout jen tím, že zachoval odstup, cestoval, nebo se vrhl do boje, kde měl na výběr jen dvě věci - život či smrt. Castrovi se nepochybně hodila druhá možnost.
O autorovi| Eduard Freisler, novinář
