Sousední země je někdy neuvěřitelně vzdálená. V90. letech se zdálo, že není problém se v České republice dozvědět o tom, co vychází v Americe či Velké Británii, zato o literatuře jiných středoevropských zemí, třeba Polska, příliš informací nebylo. Situace už dnes naštěstí není zdaleka tak výrazně disproporční.
V roce 2004 k nám tak s minimální časovou ztrátu dorazila polská literární kometa, totiž románový debut Doroty Maslowské Červená a bílá (2002). Devatenáctiletá autorka zachytila život takzvaných dresařů, tedy mladých lidí, kteří na ulicích okolkují ve značkových teplákových soupravách.
Za svou druhou knihu Královnina šavle (2005) Maslowská získala prestižní polské literární ocenění NIKE. Mezi nominovanými v témže ročníku však byl také Michal Witkowski (1975) s románem Chlípnice, který nyní vyšel v českém překladu.
Naši opilí Orfeové Chlípnice (2005) i debut Doroty Maslowské jako by prolamovaly určitá tabu (která už několikrát prolomena byla). Červená a bílá ovšem daleko více stojí na snaze provokovat popisem prostředí mladých hejsků, kteří sice žijí v silně katolickém Polsku, ale ani náhodou nejsou svatí. To Michal Witkowski je ve svém románu o mnoho uvolněnější, empiričtější, humornější...
Vypravěč, jenž má stejné jméno jako autor, vystupuje v první části románu jako dotazující se novinář, v druhé části pak už jako autor sbírající historky do knihy o wroclawských „buznách“. To je dáno jednak tím, že Michal Witkowski již před románem vydal sbírku povídek Copyright (2001), jednak tím, že v nových vydáních autor knihu dále upravuje.
V první části Kniha ulice vypravěč zpovídá dva postarší homosexuály, kteří o sobě mluví v ženském rodě - a také vysvětlují svůj náhled na svět: „Vošoust, to je smysl našeho života, vošoust je bejček, opilej bejček, chlapská verbež, píchač, brouček, chlapík, co se náhodou vrací přes park nebo opilej leží v příkopě, na lavičce na nádraží nebo na naprosto nečekaným místě. Naši opilí Orfeové! No přeci se buzna nebude lesbičit s jinou buznou! My nejsme lesby, potřebujeme heterácký maso! Vošoust může bejt taky teplej, ale jenom aby byl prostej jak pařez, neučenej, poněvadž jak má maturitu, tak už to není chlap, ale nějakej inteligent.“
Český čtenář v první části zachytí nádech „fuksovského“ světa, navíc autor zůstává stále u prostých lidí, což je pro tradici české literatury typické. Michal Witkowski se taktéž nesnaží popis životů „na holandě“, kam se chodí na číhanou, nijak uměle vyhrocovat. Homosexuál je člověk, a hotovo.
„Buznovským“ oknem zpátky Druhá část - s názvem Buznovská bíč - se pak odehrává na jedné z polských pláží, samozřejmě že také homosexuální. Vyprávění se zde drobí do krátkých kapitol, často nazvaných jmény jednotlivých postaviček. Nechybí ani oddíl Velký atlas polských buzen. Mimochodem se tak projevuje ženský svět těchto mužů, kteří se třesou na pořádné muže. Je zde spousta pomluv, pletich, závisti a sladkých řečí...
Samotný autor se v příběhu nijak nepromenuje, ale ani se zbaběle neskrývá. Nejde zde tedy o alibistický způsob - mluvit stále jen o druhých a sebe vynechat. Dozvíme se tak, že mu ostatní říkají Michalína či Sněhurka, a také, že kolegové z pláže často dělají s určitými příběhy drahoty, protože Michalína přece píše tu knihu...
A jak že na tom homosexuálové v době vyrovnávání se pohlaví jsou? „Buzny přejímají takové chování, kterého se ženy zbavily během procesu emancipace: pasivita, záliba v bytí ovládanou, tichost, dávání nožky přes nožku jakožto gesto uzavřenosti, špulení úst se stejným významem, parazitování na muži namísto soběstačnosti, sebeponižování, jistá přejemnělost, kterou už nenajdete ani u těch nejženštějších žen, dokonce pomlouvačnost a nestálost... Tyto vlastnosti, vyhnané dveřmi feminismu, se vrací buznovským oknem.“
HODNOCENÍ LN ****
Michal Witkowski: Chlípnice
Přeložil Jan Jeništa Fra, Praha 2007, 272 stran
