Získávají většinu grantů a pracovních míst na prestižních univerzitách.
Chlapec postižený hráčskou vášní prohraje každou noc poslední vindru v pokeru. Někteří mu říkají, že hra je podvod, nastavený tak, aby ho oškubali. A on divoce odsekne: „Já vím, já vím. Ale je to jediná hra ve městě,“ píše americký spisovatel Kurt Vonnegut v textu The Only Game in Town.
Když mluvíte s řadou superstrunových teoretiků o tom, proč pokračují v práci na teorii navzdory tomu, že se jim stále vůbec nedaří dosáhnout svých cílů, pak nejběžnější ospravedlnění asi zní: „Víte, ona je to jediná hra ve městě. Dokud někdo nepřijde s něčím slibnějším, tak jedině tady se něco děje.“
Tento druh ospravedlnění se nabízel po první superstrunové revoluci, kdy tolik lidí začínalo na tomto tématu pracovat. V rozhovoru z roku 1987 se fyzik David Gross vyjádřil o důvodech popularity superstrunové teorie takto: „Nejdůležitější je, že v okolí nejsou žádné jiné dobré myšlenky. To sem přivádí většinu lidí. Když se začínají zajímat o strunovou teorii, ještě o ní nic nevědí. První reakce většiny lidí je fakticky taková, že teorie je mimořádně neladná a nerozumná, alespoň tomu tak bylo před několika lety, kdy pochopení teorie strun bylo daleko menší. Pro lidi bylo těžké se jí učit a přejít na její stranu. Takže já si myslím, že opravdový důvod, proč struny přitahují, je v tom, že je to jediná hra ve městě. Všechny ostatní pokusy vytvořit teorie velkého sjednocení, které byly konzervativnější, když se s nimi začínalo, a teprve postupně se stávaly stále radikálnějšími, padly, ale tahle hra se ještě hraje.“
Gross byl a je velkým nadšencem superstrunové teorie, na rozdíl od řady fyziků, jimž se tato idea od počátku nejevila jako příliš rozumná a těžce se rozhodovali, zda se jí věnovat.
Nemám žádný nápad Autor populárně-vědeckých knih Gary Taubes na konci své knihy Nobel Dreams (Nobelovské sny) vypráví o následujícím rozhovoru s jiným částicovým teoretikem: „4. srpna 1985 jsem seděl v kantýně v CERN a popíjel pivo s Alvarem de Rujulou… Rujula předpovídal, že 90 procent teoretiků bude pracovat na superstrunách a jejich vztazích k supersymetrii, protože je to módní. Když se mi svěřil s tím, že to není zdravý stav, zeptal jsem se, jakému tématu by dal přednost on. Neodpověděl přímo, ale oklikou.
,Je třeba připomenout,‘ řekl mi tehdy, ,že ti dva, kdo nejvíce mohou za rozvoj superstrun, tedy Green a Schwarz, strávili deset až patnáct let prací na něčem, co nebylo módní. Jejich tvrdohlavá oddanost věci byla lidem fakticky směšná. Takže když za vámi lidé přicházejí a snaží se vás přesvědčit, že musíte pracovat na nejmódnější věci, je vhodné připomenout, že velké kroky vždy udělali ti, kdo zrovna nepracovali na nejmódnější věci.‘
,Pak je otázka,‘ reagoval jsem, ,co dělat místo toho? O čem bude váš příští článek?‘ ,Tak se musí každý teoretik ptát sám sebe,‘ odpověděl. ,A to závisí na tom, zda chce přežít jako teoretik, nebo zda má odvahu si říct, že hrdost na vlastní práci je důležitější než okamžité uznání jeho módního příspěvku. Je na každém, aby se rozhodl sám, v závislosti na stupni důvěry, kterou má ve vlastní talent.‘ ,Takže,‘ opakoval jsem, ,o čem bude váš příští článek?‘ ,Milerád bych vám to pověděl,‘ pravil Rujula, ,ale nemám žádný nápad.‘“
Že byl výzkum superstrunové teorie jedinou hrou ve městě uprostřed osmdesátých let, v době, kdy ještě teorie nebyla tak propracována a stále bylo možné rozumně doufat, že povede k velkým věcem, nijak nepřekvapuje. Mnohem těžší je porozumět, proč jí zůstává i o více než dvacet let později, kdy by bylo třeba se vyrovnat se stále přibývajícími doklady, že daný výzkumný program v podstatě ztroskotal. Idiot bojující proti pokroku Roku 2001 jsem poslal do archivu fyzikálních předtisků krátký článek hodnotící situaci v superstrunové teorii, v němž jsem jednoznačně vyjádřil názor, že dnes je nezdar této myšlenky zřejmý. Krátce nato mi přišlo několik e-mailů.
Kritizovali mě pouze dva doktorandi v oblasti teorie superstrun: pokládali mě za nekompetentního idiota snažícího se zvrátit pokrok vědy. Zato neobyčejné množství dopisů mi vyslovilo pochvalu, mnohé z hlediska, které mě překvapilo. Pisatelé se zmiňovali o mé odvaze a vyjadřovali naději, že odolám očekávanému zlobnému osobnímu útoku strunových teoretiků.
Netušil jsem, že ve fyzikálním společenství existuje tolik lidí, kteří jsou nejen skeptičtí k superstrunové teorii, ale jimž se dokonce zdá, že se udržuje při životě jistým druhem zastrašování. Má pozice na matematickém pracovišti je taková, že se nemusím obávat profesní represe, ale mnozí mí korespondenti měli velmi odlišný dojem; jeden dokonce psal o superstrunových teoreticích jako o „mafii“. To dává výrazu „jediná hra ve městě“ trochu odlišné zabarvení. Řada fyziků měla patrně pocit, že ten, kdo ohrozil úspěšné provozování hry na superstrunovou teorii, se bude muset obávat o svou profesní existenci. Až na ty dva příliš zapálené doktorandy byla odezva superstrunových teoretiků na můj počáteční článek naprosto zdvořilá.
Jediné zastrašování, které jsem zakusil, bylo intelektuální povahy, protože mnozí z vůdčích postav na poli teorie strun jsou lidé brilantní, pracovití, velmi talentovaní a pokládaní za nejvýše důvěryhodné. Nebylo pro mě vůbec snadné dojít k závěru, že to, co dělají, je patrně scestné. Daleko nejběžnější reakcí ze strany superstrunových teoretiků bylo ignorování mých argumentů – prý jsem neřekl nic, co by oni sami dobře nevěděli.
Někteří z mých přátel a kolegů, kteří pracují v této oblasti, sice nepochybně shledali mé argumenty neurvalými, ale také si uvědomovali, že problémy, k nimž se vyjadřuji, jsou reálné. Řada z nich velmi doufala, že se vynoří nové myšlenky a přijde den, kdy už superstrunová teorie nebude „jedinou hrou ve městě“.
Později, když jsem zjišťoval, že pokračující dominance superstrunové teorie v částicové fyzice má stále znepokojivější podobu, jsem se angažoval ve dvou různých projektech, které měly připoutat k problému větší pozornost. Prvním je tato kniha, druhým je webový blog; zařazuji tam i kritické materiály o nejnovějším vývoji v teorii superstrun. Oba mé projekty vyvolaly víc negativních reakcí než můj předešlý článek, nepochybně proto, že bylo těžší je ignorovat.
Blog vzbudil daleko více zájmu, než bych očekával. Oddíl pro komentáře v blogu využili někteří strunoví teoretici k osobnímu útoku na mě, když na mou výhradně vědeckou kritiku teorie superstrun odpověděli tím, že mě prohlásili za ignoranta a neodborníka. Jeden z takovýchto superstrunových nadšenců, člen harvardského učitelského sboru, se rozrušil natolik, že označil kritiky základů teorie superstrun za teroristy, kteří by si zasloužili, aby proti nim zasáhla armáda. Snad to dokonce nemyslel vážně?
Ocenění géniové Ještě před méně než deseti lety se pro strunové teoretiky těžko hledala nějaká práce, řekl americký fyzik David Gross v roce 2001 v New York Times. „Dnes,“ uvedl dále Gross, „jste-li průbojný strunový teoretik, máte cestu otevřenou.“ Abychom viděli, jak přesná je to charakteristika, podívejme se například na seznam částicových teoretiků, kterým se dostalo podpory MacArthurovy nadace (tzv. grant pro génie) od počátku jejího programu v roce 1981. Jde o celkem devět takovýchto ocenění.
Oceněnými jsou – až na jediného, Franka Wilczeka (roku 1982) – teoretici superstrun: Daniel Friedan, David Gross, Juan Maldacena, John Schwarz, Nathan Seiberg, Stephen Shenker, Eva Silversteinová a Edward Witten.
***
LESK A BÍDA STRUNOVÉ TEORIE
Teorie superstrun, která má ambici sjednotit všechny fyzikální interakce, začíná mít kritiky. Peter Woit svůj pohled na tuto teorii shrnul výrokem švýcarského fyzika Wolfganga Pauliho (1900-1958), že fyzikální hypotézy se dají rozdělit do tří kategorií: buď jsou dobře, nebo špatně, anebo … dokonce ani špatně. A podle Woita patří strunová teorie do třetí kategorie.
Peter Woit po studiích na Harvardově a Princetonské univerzitě působí na Columbijské univerzitě jako přednášející a správce počítačové sítě. Zajímá se o částicovou fyziku, strunovou teorii a kosmologii. Je autorem řady vědeckých prací, které se zabývají kvantovou chromodynamikou, mřížkovou teorií, topologickou kvantovou teorií pole, spinory a užitím teorie reprezentace v částicové fyzice.
Text je ukázkou z knihy Dokonce ani ne špatně vydanou nakladatelstvím Paseka. Zkrátila redakce LN.
