Tak především zvláštní pojetí způsobu, jak byla uzavřena první světová válka. „Mírové smlouvy… odrážely snahu vítězů, hlavně Francie, pojistit se proti opakování válečné tragédie zásadním oslabením Německa a jeho spojenců… Přestože wilsonovský americký idealismus se svou zásadou práva na sebeurčení národů poskytl vítězům vítanou zástěrku pro veřejnost, skutečný obsah smluv byl vítězstvím tvrdé reálpolitiky…“
O této reálpolitice napsal loni do Gazety Wyborczej Klausův dobrý přítel Vladimir Putin, že po sobě zanechala spoustu nášlapných min, přičemž „nejpodstatnější z nich bylo nejenom stvrzení porážky, ale i ponížení Německa“. Dodávám jen, že po dvaceti letech vyústila v potupnou porážku Francie, která předtím stačila ještě zradit a vydat Hitlerovu Německu napospas Československo, svého spojence, a v druhou světovou válku s hekatombami mrtvých, hrůzami holokaustu a zotročením středoevropských národů Stalinovým Ruskem. Pěkně děkuji za takovou reálpolitiku! Pojistka, jak se zdá, nezafungovala. Jak napravit důsledky křivd Pan Weigl dále formuluje jakousi filozofii dějin. V dnešní době „politické korektnosti“ se prý projevuje tendence hodnotit historické události ahistoricky podle jakéhosi univerzálního „dobra“ a abstraktní spravedlnosti. Je vedena falešnou představou, že historie se dá prožít znovu a napravit. Tím se ale jen znovu otevřou staré rány.
Tomu nerozumím: je snad přítomnost jen jakási tekutá sádra, která záhy ztuhne v historii, s níž se už nedá hnout? Proč tedy bylo nutné zbourat Rakousko-Uhersko? Nebo se s historií hnout dá, ale jenom pomocí pořádné války?
Škoda že s touto teorií nevystoupil pan Weigl nebo jeho šéf na Hradě po převratu, když se připravovaly zákony o rehabilitacích a restitucích. Nebylo to typické napravování historie? Restituční zákony ovšem (nechme stranou jejich četné a velké chyby) vycházely z realistické zásady: to, co se dá udělat, je náprava důsledků některých křivd. A protože se udělat dá, tak se to taky udělat musí.
Co dnes chtějí Maďaři? Obnovu Maďarského království? Změnu hranic? Ani náhodou. Pouze faktické uznání toho, že v bezprostředním sousedství země žijí miliony Maďarů, kteří jsou nejrůznějšími vazbami spojeni se svou někdejší vlastí, že je tu politický problém, jak skloubit loajalitu ke státu, v němž žijí, s loajalitou ke svému národu, a že by jim v tom většinové obyvatelstvo těch států mělo být nápomocno.
Neexistuje žádný nepřekonatelný rozpor mezi „tvrdou reálpolitikou“ a „abstraktní spravedlností“. Hlásím se k Masarykovi, který kdysi napsal: „Humanistická taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře, a to tak, že je i praktická, tj. užitečná a výhodná… Nepouštěl jsem se v České otázce do filozofického dokazování, že humanitní princip je jediný správný. Akceptuji tu prostě učení Ježíšovo… A učení to není pouze ideálně správné, ale je venkoncem praktické.“
Rozporem mezi abstraktní spravedlností a reálpolitikou hauzírují ti, které trápí špatné svědomí. Chovat se slušně je praktické a co znamená chovat se slušně, víme nejpozději od třicátých let našeho letopočtu.
***
Maďaři chtějí pouze faktické uznání toho, že v sousedství země žijí miliony Maďarů a že je tu politický problém, jak skloubit loajalitu ke státu, v němž žijí, s loajalitou ke svému národu
O autorovi| POLEMIKA BOHUMIL DOLEŽAL, politolog
