Nemocnice coby příspěvkové organizace tlaky tržního prostředí nemohou zvládnout
Pražské zdravotnictví zhltne přes 60 procent disponibilních prostředků. Počítáno z 220 miliard jde o slušný balík. A to pro zjednodušení pomíjíme problém Brna, který si lze ozřejmit trojčlenkou podle poměru počtu obyvatel. Pojištěnce a daňového poplatníka by mělo zajímat, zda je tato částka vynaložena efektivně.
A tady začíná svízel s mastodontími příspěvkovými organizacemi. Protože jsou příspěvkové, logicky žádají kromě příjmů od zdravotních pojišťoven i příspěvky od zřizovatele. Takové marnotratné hašení požárů se stalo již tradicí. Nedávno musel nahonem rozdat miliardu i tak reformní ministr, jakým je Tomáš Julínek.
Fakultní (univerzitní) nemocnice trápí především dvojkolejnost sféry „školské“ a „zdravotnické“. Dosavadní koexistence se řídí více vžitými zvyklostmi než jasnými pravidly, zejména ekonomickými. Po vzniku pojišťovenského systému v roce 1993 se ukázalo, do jaké míry je výuka mediků hrazena ze zdravotnických prostředků a jak ji naopak nepříznivě ovlivňuje nutnost „honit“ výkony. To vše se odehrává v kulisách propletence vztahů, vysezených privilegií a specifik, jež se snažili reformovat už komunisté (tzv. generel pražského zdravotnictví), ale obrovský sociální kapitál kapitánů české medicíny tomu vždy spolehlivě zabránil. Výsledkem bylo jen další kupení zvláštností. Ohánějí se posvátnou krávou vědy, výzkumu a výuky. Jenže to je pro takové instituce samozřejmost. Žádná zásluha, ale standard. Dnešní tlaky tržního prostředí nejsou z pohledu managementu již zvladatelné formou příspěvkové organizace a připomínají pokus o plavání v dravém proudu s rukama svázanýma za zády. Populární metoda náhlých výměn ředitelů to neovlivní.
Tyto kormutlivé poměry plodí řadu negativních jevů. Příklady: pěstování měkkého polosocialistického prostředí, zvrácený „boj o pacienta“ ve smyslu malé ochoty přijímat svízelné, ale nezajímavé pacienty (proto se v Praze udržuje bývalá tzv.
rajonizace, nemající žádnou legální oporu, s cílem bezpečně vyloučit přijetí „cizího“ pacienta), malá vstřícnost k nemocným a někdy i nižší pobytový komfort (obojí dnes už nesrovnatelné s řadou „venkovských“ nemocnic) a nakonec i taková zvěrstva, jakými je nelegální vykazování úvazků 0,1 u plně zaměstnaných mladých lékařů, které pak musí živit rodiče nebo partner a nikdy nemohou dospět k atestaci. Jinak hlasité odbory však překvapivě mlčí, ač právě zde plují ve svých výsostných vodách. Namalovat transparent proti vládě je mnohem snazší a hlavně zcela bezpečné. Rozkoš bez rizika.
I přes tyto překážky tady funguje řada vynikajících klinik, jež táhnou medicínu kupředu a mají světové renomé. To je sice obdivuhodné, leč bylo by lépe, kdyby se tato pracoviště rozvíjela z podstaty kvalitního systému, nikoli chronické idiocii navzdory.
Obecně ale vidíme velké a narůstající rozdíly, ostatně jako v celém českém zdravotnictví. Špičkové výkony vyvážené špičkovými propady. Kvalita a dostupnost péče může být dramaticky rozdílná v závislosti na trvalém bydlišti a typu choroby. Kdo stůně nějak nepatřičně, udělá lépe, když si vyrazí za Prahu do nejbližšího okresu. Celkem jedno do kterého. Pravděpodobně si polepší. Kdo naopak potřebuje nové srdce či plíce, hurá do víru velkoměsta. Existující ostrovy pozitivní deviace to samy o sobě nespasí. Jen ukazují, že to jde. Světlo na konci tunelu. Zajímavé je srovnání s některými mimopražskými fakultními nemocnicemi, jež plní funkci krajských zařízení. Náhle je leccos jinak. Zvláště v případě šťastného obsazení managementu. To je ovšem často věc shody okolností. Mnohem lepší než shoda okolností by ale byla systémová zákonitost.
... a bude to bolet Všechno to zašlo už příliš daleko. Radikální změna je nutná. Týká se jak počtu klinik a tím i fakultních nemocnic, tak systému, který tyto kolosy ozdraví ekonomicky, organizačně i duchem. Bude to dost bolet a ozve se pláč i skřípění zubů. Pacientům to ale výrazně pomůže. A daňovým poplatníkům jakbysmet.
Základem změn má být převod na akciovou společnost s takovými právními omezeními, jež z ní učiní de facto veřejnoprávní neziskovku. Tu přímo vytvořit nelze, chybí totiž legislativa, již není snadné vybudovat. A za osm let vlády levice ji nikdo nevytvořil. Teď nemáme čas. Představa, že se někdo odváží doslova sebevražedné mise jen proto, že chce tyto nemocnice údajně privatizovat či rozprodat na pozemky developerům, je příliš paranoidní. Jaké asi musí být tlaky uvnitř těchto zařízení, když takovým mystifikacím podlehnou i jinak soudné mozky, aby stávkovaly se směšnými transparenty proti „spekulantům se zdravím a smrtí“?
***
Radikální změna je nutná. Týká se jak počtu klinik a tím i fakultních nemocnic, tak systému, který tyto kolosy ozdraví ekonomicky, organizačně i duchem.
O autorovi| Milan Novák, e-mail: neurolog@centrum.cz lékař
