Chci reagovat na článek tvůrce návrhu občanského zákoníku profesora Karla Eliáše Kdo se bojí změn v občanském zákoníku (LN 23. 11.).
Společnosti nelze nadekretovat zákoník s odůvodněním, že takový mají v cizině a musí nám vyhovovat. Je třeba vzít v úvahu vývoj, názory, praxi, potřeby lidí a řadu dalších okolností. Navrhovaný zákoník obsahuje velkou řadu dobrých myšlenek, které si zaslouží pozornost a zavedení do praxe. Pod vlivem tohoto zákoníku se již nyní konají kroky, aby se některé jeho myšlenky vtělily ještě do dnes platného občanského zákoníku tak, aby se nemuselo čekat na zákoník nový. Uvažuje se o posílení postavení závěti oproti zákonu, o zavedení možnosti zřeknutí se dědictví předem, o možnosti uzavření dědické smlouvy, což vše jsou cesty k tomu, aby občanům byly poskytnuty prostředky k tomu, aby se prosadila jejich přání a potřeby. Navrhovaný zákoník je inspirující a nikdo z rozumně uvažujících právníků jej nechce vyhodit na smetiště, už proto, že jiný lepší návrh dosud od listopadu 1989 podán nebyl. Základní problém navrhované úpravy je, že jde o úpravu nesmírně podrobnou, což bude občany svazovat, a v řadě případů jim to bude dokonce překážet. Zákon upravuje někdy i takové detaily, jež jsou pro zákon nedůstojné. Je to trend táhnoucí celou Evropou, ale proč jej máme přebírat? Copak nedokážeme napsat právní normu jasnou, dostatečně obecnou, vyhovující lidem, dávající jim rámec, v němž si mohou dělat, co chtějí, a v němž se i soudci mohou pohybovat jako soudci, a nikoli jako úředníci, hledající konkrétní normu pro konkrétní případ, a nenaleznouli ji, nesoudí? Něco takového autorům zákoníku uniká, neohlíží se na připomínky právníků z praxe.
Tři sta zbytečných slov
Autor článku vybral případ, kdy se člověk těžce zraní a před lidmi ústně prohlásí svoji závěť a pak zemře. V Rumunsku takový projev bude platnou závětí, u nás ne. Osobně nemám problém přijmout závěr, že pro takovouto situaci je třeba najít v zákoně řešení. To v našem právu zatím není. Navrhovaný paragraf, konkrétně § 1332 nazvaný „Úlevy při pořizování závěti“ a paragrafy následující tuto otázku upravují, tvůrce na to však potřebuje šest paragrafů, každý o několika odstavcích, celkem 362 slov. Tato otázka se přitom dá řešit těmito třemi větami: 1. Kdo se nachází v místě, kde je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, může pořídit závěť ústně za přítomnosti dvou svědků. 2. Uplyne-li šest měsíců od konce roku, kdy byla závěť takto pořízena, pozbude platnosti. Závěť však bude platná i po uplynutí této lhůty, pokud její pořizovatel až do své smrti nebyl již způsobilý závěť pořídit. A nyní počítejte slova. Zde jich je 58. Text je krátký, srozumitelný a má naději na to, že si jej lidé zapamatují a budou se jím v situaci, kdy je to třeba, moci řídit. Text navrhovaný zpracovatelem návrhu občanského zákoníku však je daleko obsáhlejší, řeší situaci pořizování závěti zvlášť před starostou obce, v případě války a podobných vojenských operací, zvlášť pro případ pořízení závěti na palubě námořního plavidla, na palubě letadla. Úprava je tedy šestkrát větší, než je třeba. Která úprava bude vyžadovat pomoc právníka, aby se v ní občan vyznal, ta složitá, nebo ta, která jasně a srozumitelně formuluje základní myšlenku a účel? Tu jedinou větu ve výše uvedeném odstavci (1.) si lidé zapamatují, vžije se a budou se jí časem řídit. Složitá úprava, navrhovaná autorem občanského zákoníku, bude neživotná. A tak je to i s řadou dalších navrhovaných ustanovení. Zkuste dle nového občanského zákoníku založit spolek. Budete muset prostudovat přibližně 119 paragrafů a nejsem si jistý, zda to půjde bez právníka. Zákon dopodrobna upravuje, jak má proběhnout ustavující schůze, jak má vypadat pozvánka na ni, prezenční listina, stanovy, zápis ze schůze, kdo má schůzi zahájit, kdo ji má řídit atd., vše do nejmenších detailů. Jaký může být důsledek, když se něco zanedbá? Neplatné založení.
Problémem nejsou myšlenky, ale zpracování
Nyní něco k dědictví. Jak hledět na obsah tohoto ustanovení: „Na podmínku, aby dědic nebo odkazovník neuzavíral manželství, se hledí, jako by k závěti nebyla připojena.“ Řeknete si - alespoň že mi závětí nesmí být nařízeno, koho si nesmím brát. Co když ale v závěti bude příkaz vzít si třeba Marušku Krušinovou, a když si ji nevezmu, nenabudu dědictví. Znění zákona takový příkaz dát zůstaviteli umožňuje. Co zbude dědici - bránit se u soudu, že je tato podmínka nemravná nebo nezákonná, když navrhované znění § 1285 v odstavci druhém přikazuje „Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co možná nejvíce vyhovět vůli zůstavitele“, nebo raději přemluvit Marušku Krušinovou, aby si ho „naoko“ na čtrnáct dnů vzala, aby mohl oddacím listem prokázat, že splnil podmínku závěti, a pak se po získání dědictví rozvést? Navrhovaný zákoník má přes 2700 paragrafů. Problém tedy není s jeho myšlenkami, ale s jeho zpracováním, které není na takové úrovni, aby se jednalo o skutečný zákoník, a nikoli o sbírku instrukcí radící člověku na každém kroku, jak si má počínat. Je tudíž třeba skloubit teorii s praxí, zhodnotit, co ze stávající úpravy se osvědčuje a není třeba měnit, co nevyhovuje a je naopak potřeba upravit nově, a pak přistoupit k tvorbě nového zákona.
O autorovi| Martin Šešina, notář v Benešově
