V rodině Bedřicha (později přijal jméno Benjamin) se mluvilo německy, on však chodil do české obecné školy. Židovské zvyky nedrželi a ani v obecné škole, kam Bedřich chodil, žádné židovské spolužáky neměl, to až později na gymnáziu.
„Jednou jsem se porval a vyhrál jsem, vzali mě na záda a volali mistr Palestina. A to jsem přitom neměl ani bar micvu. Rodiče mi v roce 1939 řekli, že pojedu Wintonovým vlakem do Anglie k paní Wolfové, což byla známá mého strýce.“
Londýn brzy vyměnil za internát u Maidenheadu, nedaleko od místa, kde shodou okolností žije Nicholas Winton. „Když vypukla válka, školní budova sloužila jako provizorní ubikace pro vojáky. S jedním se Bedřich skamarádil a jeho rodina ho chtěla adoptovat. Jenže paní Wolfová byla proti. Nakonec Bedřich doplatil na oblíbené jídlo. „Na učení jsem moc nebyl a taky jsem měl průšvih, za který mě vyhodili. Bylo zakázané opustit školu, ale já tajně chodil do cukrárny a kupoval tam pro kamarády čokoládu. Přišlo se na to a musel jsem zpátky do Londýna. Našel jsem si místo jako umývač nádobí a pronajal si pokojík. Moc mě to bavilo, byl jsem sám za sebe,“ vysvětluje.
Na milost vzal nakonec i školu, po večerech se učil na maturitu. Pak se přihlásil ke královskému letectvu. S rodiči byl Benjamin v kontaktu až do roku 1941. Oni psali: máme se dobře. On pak: já taky. Jejich realita byla ale jiná. Že rodiče i sestra s manželem zemřeli, se dozvěděl až po válce. Krátce pak byl v Čechách, kde vystudoval fyziku. Žil v Palestině a pak 53 let v Americe. Nyní bydlí opět v Anglii a dělá něco pro ostatní. „Měl jsem vždy vztah k lidem, kteří jsou v nesnázích. Pomáhal jsem bezdomovcům a vedl španělskou konverzaci v centru pro seniory,“ vysvětluje.
Celý rozhovor s Benem Abelesem, světově uznávaným fyzikem, si přečtěte 25. ledna v příloze Věda
Oni psali: máme se dobře. Že rodiče i sestra s manželem zemřeli, se dozvěděl až po válce
